Verdon aneb „Do díry!“.

Pozor, na chvíli jste se ocitli v době mého mládí a tudíž krutovlády bolševika! Verdon a Buoux to byly pojmy, které se uhnízdily v některém šuplíku mé myslivny pod vlivem obrázků z časopisu Vertical. V té době nemám v okolí nikoho kdo by vládl francouzským jazykem a mohl předčítal, tak si musím vystačit jen s obrázky... Jsme v roce 1985 a středobodem mého světa je pohyb ve vertikále!

Jedině díky lezeckému démonovi té doby a mému částečnému mecenáši - Bob Mrózek, obracím listy výše zmíněného zápaďáckého časáku na křídovém(!) papíru a vlastním nádherný špagát od firmy Edelweiss, který mi dovezl z jednoho expedičního výletu za „dráty“ (S kvalitním tiskařským papírem jsem se před pár lety již vlastně důvěrně seznámil. Byly to stránky se spodním prádlem v katalogu Quelle, když jsem nad nimi prožíval první pokusy masturbačního procesu! Nějak jsem se nechal tím verdonským údolím unést...).

Osp, Paklenice, Arco, Finale Ligure, Calanques, Volx, Ardéche, El Chorro, Buox a konečne Verdon! Několikrát autem, poslední návštěva pak již letecky do Milána, kde jsme jen přeskočili k Leskimu (už dlouho Ital, jinak ale rozený ostravák jak poleno a známe se asi taky sto let..., tak jsem si nějak vzpomněl na další legendu Michal Naď - ten pro změnu třináct let v USA - asi něco dělám špatně...) do dodávky napůl zaplněné lezeckým matrošem a pětilitrovými soudky piva a sem tam šlachovitým snědým „taliánem“! Když pak trávíme společenské večery u Maťi (vdova po Patricku Edlingerovi) obžerstvím a likvidací těch soudků, nedivím se, že jsem si musel na právě tohle verdonské slaňování do díry nějaký ten rok počkat, musel jsem si ho nejprve zasloužit!

...a pár fotek...

Zpět