Trocha toho jarního filozofování...

 „Dnes v noci mi vypadl kostlivec ze šuplíku“, tak nějak se to říká, ne? S touhle myšlenkou jsem se probudil. Ale pěkně popořádku…Bolí mě celé tělo po včerejším „ostrém fotbálku“, venku fouká a prší, což doma na kanapíčku nehrozí a tak se bavím internetem. Cíleně vyhledávám doplňující info k blížícím se skialpovým akcím, sem tam se ocitnu na FB… Najednou jsem nějak nabyl dojmu, že neúspěch je něco, zač je radno se v dnešní době přinejmenším stydět a raději na něj co nejrychleji zapomenout! NENÍ TOMU TAK! Vítězit umí každý, ale prohrát, to není nikdy jednoduché. A platí to pro život všeobecně jako takový, nejen ve sportu. Každá zanalyzovaná prohra nás posouvá a něčemu naučí… a hlavně nemine nikoho!
   Protože je nejlépe začít u sebe a venku teď už lije, vlezu do webového adminu … Vzpomněl jsem si na toho „svého osobního Kostěje“ uvězněného doposud ve složce (čti: šuplíku) - rozepsáno zhruba před rokem a plánovaný happy-endový střípek do kaleidoskopu byl zamýšlen na srpen ke zveřejnění! Ouha!
   Takže k věci: Jak jsem tak loni touhle roční dobou finišoval v přípravě na Ironmana- běhal, plaval a křivil hřbet v aero poloze na silničce, přemýšlel jsem, jak „poté, po dni D“ naložit s podstatně navýšenou vytrvalostní schopností. Jupí… zrodil se nápad, jakožto výslednice dvou myšlenek!
Myšlenka č.1: „Švýcarská mašina“ Uli už měl tou dobou za sebou 82 alpských čtyřtisícovek (před sebou, bohužel, už jen pár dní života…). Mimochodem, na celé akci jsem asi nejvíce obdivoval neuvěřitelnou schopnost regenerace jeho těla v té nadmořské výšce a naopak, nejvíce jsem se nasmál při „paraglidingové vložce“, jejíž důsledky mluví samy za sebe (kdo viděl, ví o čem píšu)!
Myšlenka č. 2: Vrcholky Vysokých Tater, pouhých 240 kilometrů od mých panelákových dveří. Průnik množiny M1 a M2 nám dává 26 vrcholů vyšších dvatisícepětiset metrů (kdo nedával pozor nebo chyběl na hodině zeměpisu, klikni zde: Prominence)! Pěkně od východu přes Malý Kežmarský, Lomničák, Pyšný štít s jeho Drobotinou a Baranie rohy. Ladové štíty a přesun na Martinku v oblasti Gerlachu, poté na Končistou, do Zlomisk a přes „Korunu Vysoké“ na nejzápadnější vrchol - Rysy! Lezecky bez výrazně limitujících obtíží, orientačně přehledné a navíc na většině vrcholů jsem již stál, takže s vynecháním chat a bez „supportu“ by to mohlo být príma tatranské seřetězení, fajn třídenní turisticko-horský trip! Žádný zamýšlený souboj s časem, výškovými metry, vygradovanou obtížností nebo s garminovským profilem vytýčené trati… LETNÍ VÝLET DVOU KÁMOŠŮ PADESÁTNÍKŮ!
   Parťák není problém, ten můj má prázdniny, zkušenosti, kondičku a chuť, já budu v té době v Tatrách pečený vařený s ohledem na vrchol letní guidovské sezóny… jak jednoduchý ten život je, no ni! Jen počkat na počasí! Blíží se konec srpence a také první prohra, tedy vlastně ještě dříve než se vydáme na pouť. Jerry totiž polyká poslední medicínu po zápalu plic… Než doladíme termín s akcí nadšeným Peťou Mílem (ty jo, tomu bych mohl naložit skoro veškerý proviant a ještě se cvaknout za gumicuk!) je tady podzim, krátké dny… Tak si dál vesele vodím, dozvídám se rozličné životní příběhy PROHER A VÍTĚZSTVÍ, fotím vysmáté a spokojené ksichtíky klientů (to zní hrozně, jako z nějakých stupido reklam bankovních domů), hostů (copak jsme někde na gastro festivalu?), tedy rekreantů (ano, trošku cítím závan z minulého století… lehkou asociaci s ROH, ale jinak asi nejpříhodnější substantivum pro člověka platícího za mé služby komorníka v horském prostředí).
   No, ale opět zvrat! Při jednom alpském rekreantském vodění dojde řeč na tuto zamýšlenou a nerealizovanou akci… a onen človíček je nadšen: „Myslíš, že bych to dal, to by byla paráda“! Uvažuji nahlas: „Za tři dny ne, to předpokládá jistý a současný pohyb družstva v lezeckém terénu často bez jištění, vzájemnou spolupráci při případném hledání cesty pro ideální průstup hřebenem. Ale tak se třemi, čtyřmi noclehy na chatách, by to bylo reálné, jak tě znám“. „Paráda, to bych tedy chtěl“, byla odpověď, vyřčená možná dříve, než jsem dokončil svoji úvahu. Dřívější prohra se náhle mění zpět ve vítězství. Ano, podmínky se změnily, nejdeš sice s dlouholetým kámošem, tak trochu na krev a nejlogičtější cestou…, ale přesto JDEŠ s kamarádem, JSI V HORÁCH a zároveň pracuješ!
Tempus fugit…
   Trávím čas ve své hasičské práci, pár dní ještě voděním, bikování, Vánoce pak na svahu s rodinou, sem tam si člověk odskočí protáhnout se na stěnu a nějaký ten skialp… a právě ten opět míchá karty! Danovo již dříve „načaté“ koleno, které je ochotno jakž takž spolupracovat a poslouchat na lyžích, chůzi moc rádo nemá! Začíná si toho být vědom a jelikož se zaměřil na bikový vrchol sezóny v Kanadě, raději ustupujeme od zamýšleného letního přechodu Matterhornu (jako přípravu na něj jsme si naordinovali právě „26 dva a půl tisícovek“ v Tatrách)!
   Takže jsem opět na začátku a to je NÁDHERA…, popravdě mám ale takovou předtuchu… Jerry sice avizoval prázdninový lezecký pobyt v Kanadě, ale tak nějak tuším, že kruh se uzavře, někde se objeví ty tři volné a slunečné dny a dle přísloví: „Kdo si počká, ten se dočká“ nakonec „tatranských 26x 2,5K“ sfoukneme spolu podle původního záměru! Ale zatím mu nic neříkejte!

… a tak mě na závěr napadá, že pojmový souboj prohra vs. vítězství je vlastně jen úhel pohledu každého jednotlivce, tudíž NO WINNERS a je to nejspíš jako s tou pravdou (někde jsem zaslechl, že: „Je moje pravda, tvoje pravda a pak ješte PRAVDA“)! Tak Vám díky za Váš čas, holt učitelskej se ve mně semotamo objeví… ha, ha!

Hlavně BUĎ FIT a příště zase něco z hor, ju?

 

Zpět
Sdílet