Hanče měla v hledáčku tenhle největší ze souostroví sedmi Islas Canarias již delší čas. Loni jsem bandičku ukecal na Malorku, letos je tedy na řadě relativně dlouhý let směrem „Kanáry“... Sejde se nás v éru celkem osm  (Hanka, Manal, Brepta, Žofin, Jaro, Matěj a Vláďa). Cesta do Vídně i samotný let bez problémů. Klima perfektní, počasí parádní, ostrov sám má více tváří a určitě je co objevovat... Pravda, lezecky jsem byl asi trochu přemotivovaný (po nedávné parádní polezenici na Sardinii), ale hlavně jsem podcenil teoretickou přípravu! Hlava tedy byla nastavená na „vrtění prdelí“ mezi krápníky a ejhle! Realitou je matroš z rodu „igneous volcanic“! Oblasti pro mě tedy byly opravdovým zklamáním a až na pár výjimek (opravdu dvě!) mi zbytek charakterem lezení připomínal takovou „přerostlou“ Godulu! Z mého pohledu tedy za návštěvu stojí Guaria (fakt dobré, dlouhé a pestré lezení i na více dní, ovšem musí být zataženo, jinak je to teplotní peklo!) a Cañada del Capricho (sice kratší cesty, ale zajímavý materiál a krajinově geniální formace pod sopkpu Teide ve výšce 2200 metrů nad mořem!). No dobře..., ještě možná lezení v Los Naranjos a kaňon poblíž našeho ubytování - Arico Arriba či Abajo... Na ostatní oblasti bych nejezdil ani kdybych to měl půl hoďky autem z baráku..., asi tak!

   Před opuštěním ostrova jsem ještě stihl odskočit za právě přiletivší skupinkou paraglidistů kolem Tomáše Braunera, což se proměnilo v parádně strávené dopoledne! Poučením tedy jest: „Nejen do hor, ale i výletům na skalky je dobré věnovat teoretickou přípravu. Tedy alespoň pokud máte nějaká očekávání a nejede se jen tak vyvenčit!“ Takže jsem po dvou týdnech z letadla zamával všem sedmi ostrovům s jasnou myšlenkou v hlavě: „S lanem a karabinami v odbaveném zavazadle mě tady již určitě neuvidí.“

   Pořád se člověk učí a to je na ŽIVOTĚ krásné!

 

Zpět

---