Třetina prázdnin za námi… Tedy já na nějaké prázdninové skotačení nemám nárok, odkroutím si na hasičárně čtyřiadvacítku a frčím na dva dny do Tater, kde mám díky Mikimu práce, že by se tím člověk v pohodě uživil… Ale baby, ty se nenudí (tím netvrdím, že by se to slovo nějak otíralo o mou osobu). Sára odehrála nějaké florbalové zápasy v rámci Prague Games 2017 a střídavě bragádničí u točené zmrzliny a na chatě Maraton (Lysá hora). Mezitím stačila pohlídat kámošce dva prcky a jen tak mimochodem odrodily sedm nádherných štěňat  (jedno dokonce resuscitovala a vrátila tak od nebeských bran zpět do pozemského života psího- prý drsný zážitek). Pak společně s maminkou nějaký čas žily netopýřím životem a několik dní „ihned po snídani, kolem druhé hodiny odpolední“  odjížděly směr Ostrava na „Colours“  a šmejdily tam do ranních hodin… To vše znám jen z vykládání, páč  jsem v těch Tatrách. Ale!

Jedno dopoledne jsme na sebe všichni tři, až neuvěřitelně narazili tam, kde se nechtěně, ale dosti úspěšně poslední dobou míjíme- doma! A prý, že mají dva dny volna, JUPÍ! Za hodinu sedíme v mojí červené plechovici (čti: dodávce a takovém mém přechodném bydlišti) a jedeme za sluncem (tedy směrem východním, tedy do Tater, kam jinam že). Cestou ještě přiskočí Ota, který má dle svých slov v dílně práce „po kokot“, ale už léta vím, že jakmile zaslechne slova „hory, skály, voda“ vypadnou mu z rukou šroubováky, klíče a jiné utahováky a prostě musí! Do hor!

Dopoledne ale nezačíná nejlépe: čelnímu střetu se zadumanou řidičkou se vyhnu jen využitím krajnice či spíše už příkopu…, dále mi Doski telefonem sděluje, že v noci uzavřeli hlavní tah kolem Strečna (my se musíme stavit k němu do krámu pro Sardinčiny trekovky), takže zapchanýma okreskama na Těrchovou…, ale na lodi je nálada parádní, jen ten čas, ten nezastavíš! Takže když teprve o odpolední půl šesté začínáme ze sedla stoupat na Lomničák a ten si holky vymyslely samy již před prázdninami (zase tak je neprudím a neorganizuji jim život)  a když se prostě ty dva volné dny naskytly, proč je tedy společně nestrávit (ač vlastně na mém pracovišti)! Už jen proto, že to na další srážku v předsíni vypadá až někdy v půli srpence. Jen tak na půl huby a pro pořádek poznamenám, že jsme tady měli správně stát asi tak o dvanáct hodin dřív a že sice děláme všechno špatně (myšleno z pohledu plánování túry, bezpečného pohybu v horách atd., jak objasňuji Sáře), ale čelovky máme a pršet by také nemělo! Nastává euforie z výstupu a po chvilce kaviareň Dedo ve výšce 2634 metrů nad mořem a nádherné rozhledy, páč oblačnost se navečer rozpustila! Baví mě pozorovat Sářino nadšení (komentováno slovníkem jejímu věku odpovídajícímu) i jiskru v očích panimámy (prý si vzpomněla na Gerlach před pár léty a plánovaný bivak na vrcholu- já měl tehdy s sebou tajně i láhev červeného a plánoval minimálně ještě jedno noční vyvrcholení…, ale na horách se často dějí věcí pod jinou taktovkou- jiný příběh, hi, hi). Hlášení odjezdu poslední kabinky, zůstáváme sami a tak si užíváme ticha a dokonalé pohody! Ale zase je tu ten Pán Čas!

 Mezihra: původním plánem bylo přespání na Teryho chytě (ranní telefonát, úplně neuvěřitelně potvrdil volné postele) a zítřejší výstup Jordánovou cestou (Károly Jordán s vůdci otevřel tuto krajinově neskutečnou linii na vrchol Lomnického štítu skoro na den přesně, ale před 117 lety). Na zítřek předpovídají celodenní nižší oblačnost (výstup bych trefit, ale asi by děvčice toho moc neviděly) a tak jsem katalogový  timing překopal po příjezdu dle aktuální meteo situace. „Dáme rychlý Lomničák ze sedla normálkou (Emericiho nářek), slezeme do sedielka pod Lomnickým a pak Teryho kuloárem šupky dupky na značku. No a pravděpodobně lehce po desáté,  již s čelovkou na kebuli dorazíme na chatu“. Otík to ještě doladil: seběhnout zpět do sedla a natraverzovat do kuloáru ferratou. Geniální nápad, vzhledem k možnosti si užívat sluníčka v západní stěně až do posledního okamžiku!

Sluníčka až do posledního okamžiku, a tak se i stalo… nastupuje totiž výše zmíněný „jiný dirigent“! Po opuštění železné cesty a tudíž jasného směru Oťas oznamuje, že tudy dlouho nešel, jestli si pamatuji jak dál. Já to odhadl tak na třináctiletou návštěvnickou díru…, takže celkem logicky po vzájemné poradě uhýbáme o gajblík dříve, což se ale samozřejmě a s jistotou dozvíme až na navlhajících trávách, za padající tmy nad padajícím neprůstupným srázem do námi chtěného Teryho kuloáru s rozeznatelným krásným chodníkem (kužel světla čelovky na něj hravě dosáhl, našinec však ne) . Nic, holky mají čas na druhou večeři a my s Otou čmucháme (cesta zpět je jistota, ale je teplo a dobrodružství začíná, tak na jasný, ale dlouhý návrat je zatím ještě čas). Začíná mě to bavit (sice je tma, ale teplo a jasno, jste venku s rodinkou a kamarádem, není tady zakouřeno ani hluk… lepší než někde u moře). No, končí to slaněním na štandech z uzlíku a když Sardinka přesně o půlnoci uléhá na podlahu Zámkovského chaty (na Terynu by to bylo ještě o hoďku dál a i „Zámka“ již byla v klidovém režimu, tak Janu nebudíme a uléháme v dětském koutku) oznamuje: „Tati, kdybych si to zaplatila a měla ráno sílu, tak tě asi zabiju“. Napije se čaje a dodá: „Ale dobrodružství to bylo, to zase jo“. Za deset minut, již ze spaní, ale zcela artikulovaně huláká: „Shit, shit, ty vole doufám, že to nespadne“ (asi se jí v makovici odvíjela nějaká scéna z těch nedávných Colours of Ostrava... ha, ha)! Ráno si na sen nepamatuje…, tak posnídáme, vykoukneme ven a hle, předpověď lehce nevyšla! Rozhledy by byly i dnes… Kalamenské horké prameny  budou to pravé, shodujeme se! Od posledního loňského koupání vzrostla návštěvnost exponenciálně, hlava na hlavě, vybírají parkovné… konec krásných snad deseti let návštěv místního „kačoku“! Na radu Oťase dáme cestou zastávku na pověstnou maďarskou halászlé polívku, probijeme se kolabující dopravou do Staré Bystrice na zákusek a komentované odbíjení místního orloje a jsme skoro doma (Ota popíjí plzničku a zásobuje podpalubí historkami).  Podtrženo, sečteno: door-to-door  32 hodiny, uzavřel se kruh a dle slov „mláděte“ prý drsný zážitek, ale jelikož se Iva ptá jaké to je na Ladový štít (se svými 2628 metry třetí nejvyšší vrchol Tater) asi byly holky spokojené! A o tohle vlastně šlo…

BUĎ FIT a nastupujte na zamýšlené a plánované túry včas a s dostatečnou časovou rezervou!

...a pár fotek...