Podzimní Tatry

Nějakou dobu, no po pravdě pár dlouhých měsíců to bylo, jsem si dával od lezení  pauzu. Začalo mi po něm ale být smutno! Ne tak po tom sportovním, atletickém na skalkách, ale po tom dobrodružném, komplexním horolezectví v horách. Ovšem mnohonásobně delší čas se již s Jerrym domlouváme, že se v průběhu letních prázdnin (několik jich už je minulostí) zajedeme podívat na  Velký Kežmarský štít a to na klasiku z roku 1967- Obrovký kút...
   Minimálně stejně dlouho si slibujeme, že navštívíme našeho kámoše, napůl Slováka a napůl Amíka, Igora. A ten bydlí v Popradu. Seznámili jsme se a strávili spolu nějaký čas „v těch státech amerických“ a to jak na kole (mimo jiné i cyklistický výlet vedený skoro-cyklo-profíkem Martinem Baarem po nejvýše položené asfaltové silnici na sever od rovníku na vrchol Mt. Evans- na 45 kilometrech 2100 výškových metrů. Trénoval tady Indurain na svoji Grand Tour! Takže my a Indurain...) tak při lezení v okolí Denveru. Jo, kluci spolu dokonce v zimě vzlínali po ledových krápnících v Ouray Ice Park!
   A tak když zaslechnu, že předpověď hlásí „tlakovou výši přes půl monitoru“, zkontroluji to v PC, zastříhám ušima, zavolá Jerrymu a vyrážíme! No vlastně to bylo trošku pomaleji. Jsem na směně, tudíž schopen odjezdu až po sedmé ranní. Tím pádem až kolem jedné odpolední na Brnčálce. Turistika uběhla rychle za vzájemné výměny informací, co se komu za ty roky přihodilo (a že to bylo příběhů)..., osvěžujeme kopýtka v chladné vodě Zeleného plesa a rozhodujeme se: „Meděné lávky“. Prý jsou přejištěné, tak to alespoň omrkneme. Přesně tak, jak to nemá být - pozdě! Ale vše do sebe zapadlo jak mělo, chvíli posedíme na vrcholu Lomnického štítu, ferátou přes sedlo pěšourem až na centrální parkoviště... no a Igor za pár dní odlítá za „Velkou louži“, což pravidelně činí dvakrát do roka, aby za volantem „trucku“ vydělal nějaký ten dolar... TAK SE MĚJ A ZASE NĚKDY, DOVI!
   My s Jerrym již opuštění, se slzou v oku se ohlédneme a ONA je tam... jižní stěna Kežmaráku. Matroš s kanystrem vody pošleme lanovkou, vybudujeme Base Camp na písečném dnu bývalého Lievikového plesa, vylezeme spodní část na rampu, mineme nástup do Kúta, zatmíme, při slanění se sekne jedna padesátka, přestane svítit jedna čelovka... ale kolem deváté večerní již pohodička v teple spacáků.
   Ráno si rampou dojdeme (není to úplně jednoduché, ale krásné a to tak, že MOC!) pro chudáka nedobrovolně bivakující lano a za dvě a půl hoďky máme Kút pod sebou a po chvíli se v mlze motáme na vrcholu. Od původního plánu pokračovat Vidlovým hřebenem na Lomničák, jednohlasně upouštíme a tak nějak neplánovaně sjíždíme přes štandy Levého Puškáše do našeho BC. Pojíst, sbalit a pohnout kostrou, ale stejně jsme pomalí a poslední lanovka našim batohům o fous ujíždí! A tak pěkně s věcmi na hrbu klopýtáme k autíčku... ty sestupy! Ale happy end jako v amecickém filmu, „plechovica“ (čti můj milý Renaul Trafic) je na dohled a hle, pár kapek na kůži. Jedničku už ale řadím za kvalitního slejváku! Tak nějak to ve zkrácené verzi bylo...

 

...a pár fotek...

Zpět
Sdílet