Vyslovte si to: „HELI-SKIING“! Je tam cítit takové nějaké chvění, ne? Věc, kterou jsem si slíbil splnit tak v rozmezí tří až pěti let…, vše ale bylo jako obvykle jinak! Hvězdy se totiž seskupily a poskládaly do zákrytu mnohem dříve! Pravda nutno dodat, že jsem jim šel naproti a už před dvěma roky opatrně zjišťoval možnosti jak
kanadského - jelikož pro Mikiho přes léto často vodím v Tatrách, tak
švédského - tady zase již osm sezón úspěšně lítá Šimon - systému, respektive „náborových“ podmínek pro novice. Aneb jak se zbavit „heliski panenství“ a okusit zase trošku jinou zkušenost, jiný level guidování! Moc optimisticky to nevypadalo, páč v obou případech musíte napoprvé přivést nějakého toho rekreanta (slovy minimálně čtyři, lépe ale pět), což při ceně této kratochvíle není zrovna snadný lov lyžníků v místních pstruhových vodách! Ale když se zadaří a vy ulovíte…, odletíte, no a místní chief guide si vás při té příležitosti omrkne a výsledek je podobný rozsudku gladiátorských zápasů… palec nahoru tady neznamená „fakebukový like“, ale míní: „OK, vítej v týmu!“, no a v případě opačném jste si to alespoň zkusili, taky dobrý, ne?!
Ale po pořádku! Upaluji si to ve své „plechovici“ kolem Insbrucku, vedle v křesle spolujezdce odpočívá Víťa a naším společným cílem je čtyřdenní skialpinismus v oblasti Berniny (nejvýchodnější čtyřtisícovka, tedy alpská…), poté výměna mužstva a dá-li počasí, tak šup na Gran Paradiso a další dny jako hlavní program
„Po stopách Trofeo Mezzalamy“. Fajn plán, co? Ale…
První telefon oznamuje nekompletní B tým (tedy ten v pořadí druhý, ne horší!), nasazení ATB je ale zcela objektivní a neoddiskutovatelnou překážkou! Nevadí, hory počkají… Deset minut si v myslivně přerovnávám virtuální kalendář. Předehra „Hotelu California" od Eagles, což je odjakživa, přesněji tedy od existence mobilního telefonu v mé kapse, jeho vyzváněcí melodie, mě vrací do reality. Na otázku z reproduktorku aparátu: „Co děláš příští víkend?“, jednoduchá odpověď: „Mám volno“. Následuje opět stručné: „Tak už nemáš, letíš do Švédska na heli! To sis přál, ne? Letenku budeš mít v mailu a v Kiruně na letišti tě už někdo vyzvedne. Měj se, musím končit!“. KURVA, CO TO BYLO! Po chvilce, když mi dopamin správně pospojoval ten „cuprexitový plošný spoj“ šedé kůry mozkové, mi vše docvaklo! A podvědomou reakcí těla je spokojený „úsměv pod vousem“! Nejspíš ale dost přiblblý řekl bych, že až tak nějak postorgasmický, páč Víťa se opatrně táže na mé zdraví a zda jsem OK! JSEM! Není jednoduché poručit hlavě, ať nejančí a plně se věnuje blízké budoucnosti! Čeká nás večeře, spacák a zítřejších 2000 aklimatizačních výškových metrů na Piz Palú (Maestro Vít - závodník, mě dokonale utaví… má formu synek jeden)! Druhý den tedy přemístím lano z mého báglu do toho jeho a oplácím mu to horolezeckou vložkou po hřebeni Fortezza. Moc krásné… a jsme tady sami! Traverzujeme terasu Bellavista a pomalu se blížíme k chatě Marco e Rosso, začínám tušit průser! Je to totiž podobné jako s Pražským hradem… a tady na žerdi nevisí ani ty trencle! Takže nejspíš „chiuso - zavřeno“ (ostatní chaty otvíraly minulý víkend, ale „taloši“ pro jistotu nebrali ani ten telefon). Winterraum je naštěstí otevřený a plný suchých dek! Tak ač jsme bez vařiče, spacáků, jídla i vody (té máme nakonec klidně i na koupání - MacGyverovskými kleštěmi provizorně rozeberu okapy, vybiju ledový špunt a můžeme plnit klidně i bazén, teda až na tu teplotu případné bazénové lázně…), přesto zůstáváme. Ráno je větrné, Víťan bez ranního rituálního kofeinového obřadu (je to kávový fajnšmekr) trošku bez nálady a tak tzv. „Labyrintem“ sjíždíme zpět na švýcarskou stranu. No popravdě je nutno dodat, že úplně jednoduché to nebylo! A taky si přiznat, že pokud by „MaestroCT“ ten den měl ranní kafíčko a tudíž nejspíš přímý tah na vrchol Berniny, tak by se nám ten odpolední návrat asi trošku časově zkomplikoval! Tady nahoře je nyní naštěstí jasno, oblačnost ale pomalu leze nahoru k nám. Všechny radary mám nastražené, „čmuchám“ cestu - holt název „Labyrint“ napoví, že?! Úspěšně trefíme sněhové mosty, pak odříznu jednu lavinku a tak se z důvodu bezpečnosti musíme kousek vrátit. To se ale stává! Už v relativně dobrém terénu potkáme Víťovy, včera telefonicky avizované kámoše, kluci dají řeč a pokračujeme dál ve sjezdu. Ano, relativně dobrém… po návratu obdržím fotky pořízené za cca půl hodiny po našem setkání… a na nich je nebe s mraky focené z visu na laně v trhlině?! Mostík je už neunesl (naštěstí bez zranění)… Na chatě Boval dáme polívku a chatař nás přesvědčuje, ať zůstaneme do zítřka, že počasí bude ještě fajn („trhlinoví“ ale potvrdili, že nebylo, ráno ve větru a mlze sbalili stan a bouchli dveřmi od auta- zevnitř). Konzultujeme s ním zamýšlenou „zkratku“, prý v pohodě…, to ale nebylo a Víťa mě dokonce přemlouval, ať vystoupáme zpět a stavíme se ještě na jednu polívku a při té příležitosti ho zbijeme! Ale kávička na nádraží v Morteratsch mu dá zapomenout na pomstu! Podtrženo sečteno- pěkný výlet, fajn oblast! Střídáme se při řízení a já už se v myšlenkách věnuji výletu za polární kruh!
Letenka v mailu sice není z Prahy, ale z Vídně, nicméně je na mé jméno! Je také potřeba prostudovat webové stránky IATA o přepravě nebezpečných nákladů v letectví (lavinové batohy ve většině případů obsahují tlakovou láhev, která po iniciaci nafoukne airbagy) a každá letecká společnost má své podmínky a instrukce, jak a kde tuto bombičku přepravovat. Při přestupu v Stockholmu se potkávám s
Jurášem, který již loni „přeskočil kůži noviců“, a tak mi dává pár dobrých rad. Letos bude v pro něj nové lokalitě - klidnějším Björkliden. Na miniletišti v Kiruně (cca 150 km za polárním kruhem) je sníh všude kolem, slunečno a nelze minout človíčka s cedulkou nesoucí moje jméno. Jaksi mi ale chybí lyže (mimochodem s těmi přicestuje asi polovina pasažérů, dalších 40% má jen báglík s přilbou a lyžáky, jak si teď všímám a široké ski si prostě tady zapůjčí). Paní u přepážky mě ochotně spojí se stockholmským letištěm a já se dozvím, že vak dorazí dalším letem asi za sedm hodin. Sir „Joseph“ mi podá ruku na přivítání a hned na to druhou, tu již se šroubovákem a jdeme nachystat a seštelovat lyže pro zítřejší den „D“. Jelikož je vidno i teď, hodinu před půlnocí, stihneme ještě navštívit i heliport, kde si vyzkouším obsluhu pojistek na dveřích a u skiboxu „vrtule“ a spolu s Mattiasem (majitel ArcticElements) mi ukážou pár fíglů a systém nakládky a vykládky! No, moc toho nenaspím… trocha nervozity tu je!
Ráno snídaně, představení s klienty (moje skupina je různorodá: Ital, Nor, Fin a Švéd se synem) já jako „tailguide“. Švédský systém organizace letů a obsluhy dvou skupin jedním érem je totiž odlišný od mně známého kanadského. Krátká instruktáž, včetně lavinového rychlokurzu, seznámení s obsahem lavinového batohu, kontrola pípáků… to vše proběhne již na heliportu (asi polovina přítomných již má zkušenosti s heliski zde ve Švédsku nebo v Kanadě, na Aljašce či v Kyrgystánu). Můj šéf-gajd se skupinou odletěl vybrat vhodný terén, ale do deseti minut je vrtule zpět a jdeme na TO! Hned při prvním výsadku mi trošku zatrne, páč když se vrtule před dosednutím párkrát otočí kolem osy a vzletem pak důkladně zamete stopy, já si říkám: „No pěkně to začíná kurva, na kterou stranu, do kterého údolí mám teď asi skočit? První jízda a ty se ztratíš i se skupinou!“. Další výsadek si už hlídám polohu slunce, rychle zautomatizuji vykládku osob i lyží, navigaci pilota při našem sběru v údolí (tady se náramně hodily zkušenosti z mé hasičské a horsko-služebnické praxe), no a tak první den dáme celkem patnáct kousků. S hodinovou pauzou na oběd. Pilot Seb je dle slov Matthiase spokojen a já již první večer fasuji týmovou mikinu, JUPÍ, neposral jsem to a nezostudil české horské vůdce za polárním kruhem! Ač utahán dnešní šichtou, ha, ha a včerejším cestováním (kdo mě zná, ví, že mi nedělá problém jít spát v devět hodin a to i v létě) zvu kluky po večeři na pivo (sám srkám tradičně místní obdobu Birellu) a odměnou mi je po půlnočním odchodu z baru krásná polární záře „Aurora borealis“! Druhý den v podobném sledu, větší jistotě a taky sklonu svahu (včera to bylo podobné skotské vysočině, dnes už takové žulové Dolomity)! Skupina je utahaná, ale stejně přikupují letové hodiny a tak PRACUJI až do pozdních odpoledních hodin! Den třetí: díky počasí a pohodové skupině máme již odlítáno, vlastně i s bonusem a je tedy volno! Páč mám letenku až na další poledne jedu si prohlédnou norský Narvik a při té příležitosti vyzvednu další grupu na letišti (čtyři londýnští kluci a Kanaďan, kámoši ze studií).
No a pak už letím já, domů! Další den hasím, tak doufám, že se žádné překvápko nebude konat. Jedno se konalo, ale příjemné doma v posteli…! No, dohru to mělo o tři dny později, kdy si užívám s kamarády první letošní lezení na Čertových skalách… a ve slunci moc nevidím na display telefonu, přijmu hovor… jestli prý bych nemohl zítra odletět na čtyřdenní heli, ptá se Mattias!
Tož, tak to ve světě chodí a lítá…
P.S. Když jsem se ptal jednoho Itala (75 let), na jeho důvod k heliskiing, řekl jen, že by ta eura stejně prolyžoval za sezónu na vlecích, ale tady alespoň nemá strach, že ho někdo sestřelí na přeplněné sjezdovce. A ty obědy, jak mu prý chutnají v tom božském klidu! Takže taky DŮVOD k zamyšlení…PROČ BYCH MĚL ALESPOŇ JEDNOU ZA ŽIVOT ZKUSIT HELISKIING!!!
CZ
RU
DE
EN
