Člověk se po návratu sice chvíli diví tomu našemu způsobu života, nemůže se zařadit (to je mimochodem nádherný ČAS - tělo je již DOMA, hlava ale stále někde v POUŠTI), NAKONEC - to je po předem neznámém čase, vás ale okolí „šťastně semele“ zpět do CIVILIZOVANÉ formy žití, ha ha! VÍTEJTE V REALITĚ každodenního zaměstnání, hypoték, tekoucí teplé vody, ultra tenkých menstruačních vložek, pravidelných zdravotních prohlídek, výpisů z bankovních domů... a já nevím jakých to ještě VYMOŽENOSTÍ..., ale zároveň se VZDÁVÁTE možností jako například jíst rukama (po delší době jste si je už ani nemuseli mýt... a to bez rizika řídkého sraní, takový pašák je ta imunita lidská!), bavit se s kým chcete, o čem chcete a jak dlouho chcete (no UPŘÍMNĚ, to sice můžete, ale není to zase tak jednoduché, pravda) a JÍT KAM CHCETE!

   Řekl jsem si, že nyní spojím obé... svou výše zmíněnou touhu po, ač podstatně kratší, ale přeci jen SÓLO PLAVBĚ, kdy vám hlava „naskočí” na jiný level a to opravdu! Není to nějaké “pročištění” makovice půlhodinovým poklusem podél Ostravice, či podvečerním výšlapem na Smrk! Ne že by obojí nebylo fajn..., ALE chci zažít to co na poušti v Pákistánu nebo na náhorních plošinách  Tibetu, kdy si prostě ONA sama po pár dnech určuje témata a vytahuje na světlo věci a chvilky, na které třeba ani nejste až tak moc hrdi a už dávno jste zapomněli... ale STALY SE! Nastaví vám nemilosrdné zrcadlo... a nezazní žádné vysvobozující např.: „je někdo doma”, „večeře” nebo „co budeme dělat v sobotu” - hej, každý si doplňte dle svého! Prostě: ZASTAVENÍ SE, REKAPITULACE, UPRAVENÍ SMĚRU (SPOLU)JÍZDY... v každodenním shonu to fakt neumím!

   No a druhou stranou čundru mají být osobně nabyté zkušenosti a vychytávky ohledně všeho praktického, točícího se  kolem případného klientského výstupu na HORU!

   Ano, právě proto, že tento vrchol mi informačně chybí... páč často se ptají jak známí, tak rekreanti (lidé se kterými se spřátelím během horské túry) na tři kopce: Elbrus (s kámošem Ondrou jsme omrkli předloni), loňské září pak ještě do trojice s Otíkem, výkonným to sedmdesátníkem, to bylo  africké Kilimanjáro, no a tou třetí na kterou často padne řeč, je právě Aconcagua - nejvyšší hora západní polokoule (mimochodem, jsou to tři  nejlákavější vrcholy ze seznamu Seven Summits). Tak mi přišlo celkem fér, pustit peníze guidováním vydělané zpět do oběhu právě takto... S sebou jsem si přibalil i lezečky a sedák pro případné sportovní lezení nebo ještě byla ve hře myšlenka, kdyby vyšel čas, jen tak turisticky „na skok” omrknou Patagonii...  Možností se nabízelo mnoho, tak jsem chtěl být připraven, až se objeví! Mělo to přeci jen být plných 26 dní..., MĚLO!

Jupí vyrážíme... On The Road!

   Panímáma Iva mě hodila nad ránem na vlak do Ostravy, pusinkou a zamáváním se rozloučíme. Letiště Praha, za dvě hoďky  přesed v Madridu a po třinácti hodinové plavbě vysoko nad Atlantikem opětovné odbavení zavazadel v Buenos Aires, před závěrečným, krátkým letem do Mendozy... a právě TADY ZAČÍNÁME pánové a dámy! Černý pás plivající zavazadla doplival..., zkrátka se dotočilo „kolo štěstí”... a u něj číhající Petis, už tušící... a vy také! Jeden duffle bag chybí! No nic, stává se to! Vyplním reklamační lístek, udám adresu hostelu v Mendoze a po následném odpoledním letu budu mít vše své, potřebné! Pro jistotu, ať si po poledni ještě zavolám a zkušeným grifem úředníka mi sympaťák natiskl telefonní numero, kontakt na tu jejich odbavovací přepážku! ČTYŘI dny se z toho nakonec vyklubaly a popis celé kauzy by byl tak na dvě A4 (Jerry to tlačil přes Prahu, páč mimochodem ČSA to dva dny vůbec neráčily naložit, no a pak já pokračoval v telefonické válce s leteckým personálem v Buenos Aires - a aby nedošlo k omylu, nevztahují se na to náhrady jako třeba za zpožděný let... a tak jsem si pro něj dojel raději sám a ušetřil tak minimálně další jeden den). No abych byl spravedlivý a argentinské aerolinky nezůstaly nepovšimnuty, zrušily mi původní zpátečku, resp. část letu a nabídly buď plnou refundaci či asi třídenní trmácení „kolem světa”! Nakonec dohodnutým kompromisem byl původní itinerář, ovšem o tři dny dříve... takže to máme již MÍNUS OSM DNÍ a já stále v Mendoze (ano, vyhlášená světová oblast na Malbec a Syrah a pro gurmány taky takový „stejkový ráj”, ale venku je dobrých 35 ve stínu a já stále bez báglu (paradoxně s vysokohorským matrošem a většinou jídla - později dovysvětlím podstatu této závorky).

NEZAČAL TENTO VÝLET VSKUTKU IDEÁLNĚ!

   Ale vše se jednou pohne, nějak... a tak i já se svými třemi mazlíčky o celkové váze, pardón hmotnosti 65 kg sedím v poschoďovém luxusním busu přímo nad šoférem... Krajina, jako by se právě tady točila většina z westernových klasik a navíc začínají ta „náhodná” a nenucená SETKÁNÍ, podstatná část a „koření” toho cestovatelského života! Ta setkání, která ti tak nějak podvědomě a pozitivně formují tvůj světonázor... (kluk co loni jako prvý vyjel a sjel Kili na elektrokole, milenecký študentský pár z Buenos, který mne „zasvěcuje” do „maté obřadu” - zjednodušeně na bombillu se vůbec nešahá, sušeného maté je v kalabase tak 3/4 objemu nádoby a horká voda z termosky, tak ta se přilévá po každém usrkujícím..., obřad, takže nádoba koluje...). Ok, vysedám a již dle „protokolu” posrkávajíce maté, v garáži INKA Expediciones. Přebalím tak, abych co nejvíc nechal mulám, respektive té své jediné (muly - asi největší hospodářské aktivum tohoto údolí... no ano, pak ještě helikoptéra - ale trochu rozdílné servisní náklady, náročnost na obsluhu a závislost na meteo podmínkách). Osmnácti „kilům” na svém hrbu se ale stejně nevyhnu (mule jsem přenechal 47kg) a zatím co já se zastavím, z důvodů aklimatizace cestou do BASE CAMPU (Plaza de Mulas 4300 m) na dvě noci v mezitáboře Confluencia (3300 m), „cargo” se na jeden zátah, ještě téhož odpoledne objeví na místě vykládky... Pro muly, „dělníky hory”, to ale znamená jen chvíli odpočinku, v podstatě jen přebalení a vzhůru, vlastně dolů, zpět do údolí (a kromě těžkých barelů plných lidských sraček a pacientů s příznaky výškové nemoci jsem na jejich hřbetech zahlédl kde co... plynové tlakové láhve, hadice a vůbec rozličný stavební materiál a samo stovky báglů a sudů s expedičním materiálem). No a teď zpět do Confluencie! Trošičku ČUMÍM: taková malá pestrobarevná vesnice, postavená na větrném škvárovém hřišti..., ale co, na přespání, že? Děcka hnus: stany tak blízko u sebe, že každé použití zipu (stan, spacák, bunda), se jeví, že máte návštěvu... Druhý den aklimatizační výšlap do Plaza Francia (4200 m) s dokonalým výhledem na jižní stěnu Královny, kolem které se celý ten mumraj zde děje! Jsem zde ale SÁM, jupí a tak chvilka nudismu, ať nakrmím tu svoji tělesnou schránu energií ze slunečního paprsku, ale zároveň POZOR, nespálit rozmazlenou středoevropskou, stářím již lehce jetou „skuru”! Pobudu dvě hoďky a zpět..., nestačím se divit! Asi osmdesát skautů a skautek, jejich stany se vmáčkly na každé volné místečko! Já nemohu najít ten svůj! Ani tak ne kvůli množství bydlíků, ale totálně změnil barvu (stálý vítr, kopýtka stovky mul a do toho semtam přistávající vrtule..., vše dohromady tvoří dokonalou prachovou bouři, trvající bohužel dvacet čtyři hodin..., vlastně jen původce víření toho mikro prachu se v čase mění! Zipům se přestává chtít fungovat a o to jsou boje ve stylu „otevřete dvířka” litější a často doprovázeny slovní projevem! Popapám, odpočnu a zařadím se do, asi hoďku a půl trvající fronty, na „medical check” (tlak 120/80, saturace 92, tepy 66 - tyto hodnoty mi „opatří” razítko do permitu a zítra mohu, s posvěcením mladé sestřičky stoupat do vyšších pater, jupí! Vůbec se mi tady nelíbí, už ať jsem v těch horách, co mám v hlavě! Však co, dočkáš se... zítra vyrazíš v klidu kolem deváté, je to cca 19 km s tisíci metrovým převýšením, máš na to celý den (rozednívá se lehce po šesté a číst, lze tak do půl desáté večerní, prostě léto), plánuje si to ta moje myslivna a krk na to souhlasně pokyvuje hlavou... HOVNO! Kombinace chrápání a výše zmíněná, avšak téměř celonoční bitva zipů způsobí, že za totální tmy čtyř hodin ranních balím a mašíruju (a zatím nejsem ani nasraný, však co, HORY PATŘÍ VŠEM NE?). Alespoň SÁM a v příjemné teplotě (nulová izoterma se zde nyní pohybuje v rozmezí 4900 až 5300 metrů, v evropských letních horách něco nepředstavitelného... Mont Blanc beze sněhu!). Hlava si funguje po svém, neposlouchám žádnou reprodukovanou hudbu a přesto v NÍ zní..., „random” výběr repertoáru a nemám možnost ani jen regulovat hlasitost. JE TO TADY! Protože po čase, v souladu s hudbou a TAM někde na „promítacím plátně” za očima začíná JAKÁSI PROJEKCE..., ČEHOSI..., „jé to jsem já, cože, to jsem udělal, to nebylo dobrý, mohlo to přeci být i takhle, NE...?!” Totální nádhera stavu. „To be HIGH!“, být sjetý endorfiny a já nevím co ještě obsahuje ten chemický koktejl, který si VAŠE tělo SAMO produkuje, JUPÍ!

   Později, čas od času, uvolňuji stezku karavanám mul a obdivuji přesnost kamenovrhačského umění,  „vaquero”. Kamenu, jakožto prodloužené ruky, když nestačí k ovládáni karavany mul, živé to obdoby „australian road trains” hlasové dispozice „driverů”! Hle, oranžová fléra v dohledu, tudíž poblíž lze tušit heliport... myšlenky se ocitají v REÁLU (... škoda, ale NIC, počkám si, však ta MEDITAČNÍ aura se zase objeví, až budu na další dávku PŘIPRAVEN). Zatím se však objevil BC... a mi se chce zvracet! Ne z nadmořské výšky... MĚSTO! Multikulturní místo rozdělené dle poskytovatelů služeb (myšleno: je libo pomoc při vyřizování vstupu do „národního parku” a muly, nebo pro jistotu přidáme gastro servis dle přání... takže: celodenní strava nebo stačí jen snídaně..., zde v BC neb i výše v postupových táborech..., cože těžký  batoh... a kolik nosičů..., jistě dva, druhý sice půjde jen nalehko, ponese pouze sáček s vašimi hovny, přeci si jej neuložíte dovnitř na vaší drahou gorekombinézu... nese TO sice vaší DNA, ale jaksi se k tomu nehlásíte, zvláště ve stavu tekutém..., vyhlídkový let vrtulníkem nebo rovnou návrat do údolí vzduchem, pouhých 1390 $, že jste to vy PANE BOHATÝ..., internetové kavárny, kuchyně včetně restaurací, KLIMATIZOVANÉ stany a klubovny, provizorní nemocnice, co kousek latríny (do této nadmořské výšky používáte jen bílou igelitku s vaším číslem permitu na směsný odpad, odsud výše přibyla zmíněná oranžová „hovnokabela”... vše v ceně a po návratu do VELKOMĚSTA, pardon, do  BASE CAMPU jen odevzdáte na rozličná uložiště, každé zvlášť vám to potvrdí razítkem... POHODA, NE! Postavím stan, zajdu „okoštovat” latrínu... fajn, bobky mají tuhou konzistenci a barvu trošku do černa, ale ta je způsobena jediným doplňkem, který beru a to je železo, pěkně ráno na lačno, na podporu krvetvorby, když se chystám tak vysoko! Postupně navštívím kuchyň, GALERII umění, honosící se přívlastkem nejvýš položená na té naší ZEMI (ale majitel a autor v jedné osobě je fajn týpek, to zase jóóó!). Dále tady máme malé nohejbalové hřiště, pro dýchavičné zase alespoň stůl s tím „tyčovým fotbálkem”, omrknu různé druhy opravdu bytelných GRILŮ! A toho obslužného PERSONÁLU se mi jeví být více než „horolezců”... Samí mlaďoši, fajn se bavící, obývají po jednom či dvou takové chýše, sdružující se v slumy (staré stany ještě překryty síťovou geotextílií a tunýlkem ke vchodu, okoukaného nejspíš od eskymáckých iglů... jasan, jste výše, vítr je silnější a prach všudypřítomný! Tak i já rozpálím to své „topeniště” (na radu Libora Uhra upřednostňuji a beru s sebou od něj zapůjčenou, stabilnější a asi i palivově úspornější Trangiu). Tak si míchám ten svůj gulášek od www.hotovky.cz, když se ozve zvuk blížící se zásobovací heli. Nyní ještě s dětským nadšením a zájmem sleduji manévry šikovného pilota, ač si jej užiji i v mé hasičské práci..., tady je to přeci jen JINÉ, ne?! Již druhý den („rest day” - celý strávený odpočinkem v BC) však ten známý zvuk, oznamující blížící se vrtulník nenávidím... Při druhém či třetím transportním náletu, kdy stále ještě míchám pochutinu, rotorem způsobeným „vánek” způsobí, že mi  kolem nosu profrčí asi půl metrový kus použitého hajzlpapíru... fajn to ale dopadlo, nepřilepil se mi na kníra, hihi (to není smích, to je zoufalství, pánové a dámy)!

   Spát a zítra další aklimatizace (Cerro Bonete 5050 m). SPÁT, ani náhodou! K nočnímu koloritu chrápotu se přidávají kašel, většinou neproduktivní, takový ten suchý, dráždivý a sem tam dávení, že by ublinknutí? Nevím zda za něj může výška či oslavy? Každopádně kytara a zpěv utichne až kolem čtvrt na pět! Následující den/noc se vše opakuje, ale „jen” do druhé hodiny po půlnoci, je to lepší, hurá! Na  aklimatizačním výletě jsem potkal pouze jednoho človíčka na vrcholu, nepočítám-li vojsko na kurzu přežití, jejichž tábor byl rozložen kolem  nyní zavřeného (a na rekonstrukci to nevypadalo, i když celkem často i tam sedala několikrát denně vrtule) „nejvýše položeného hotelu na světě”,  vzdušnou čárou cca 800 metrů od nás! Vše je vykoupeno, za chvíli totiž již MIMO REALITU - TAM KDE SE SÁM SOBĚ ZJEVUJETE NAHÝ, v celé své „kráse” a ŽIVOT a HORY vám dávají ŠANCI a zároveň i NÁVOD, jak si těch „pár” dní než natáhnete kopyta, příjemně a zároveň NESOBECKY UŽÍT (ale dost, začínám si připadat jako Rosťa „ZICO“ Tomanec alias Abadžikra aneb guru Moudivláček stříbrný... a tak jako ON to opravdu „srovnáno” nemám, hi hi). Tímto tě zdravím Rosťíku, ale to ty už jsi určitě zachytil mentální vibrace na svém radaru, stejně jako pavouk detekuji oběť ve své síti...

   Večer sleduji nácvik pomalé, vysokohorské chůze skupinky Japonců a ekonomické práce horních končetin, při využití teleskopických holí (volba správné délky), zbyl jim nějaký čas, tak ještě cvičná stavba stanů..., vše před večeří!  Jestli se vám zdá mé péro tak trochu ironizující situaci, ANO a asi to zase dostanu od VĚČNOSTI někdy na „mentálním talíři” k snědku..., nicméně POBYT TU, V BC JE PRO MĚ PROSTĚ K POSRÁNÍ! Vynáška materiálu do C1 aneb PLAZA CANADA (5050 m), RELATIVNĚ tiché místo, tak si jej užiji a nespěchám. Popřemýšlím, poklimbám, postavím druhý (výškový stan) a na večer sejdu do MĚSTA! Skoro 14 dní z domova, ale zážitků se mi zdá tak na půl roku! Večer ještě na závěrečnou technickou k lékaři (neptal jsem se, ale asi v případě nějaké záchrany a následné fakturace, by se asi pojišťovna zdráhala plnění, pokud by na povolence k výstupu ti „berani” chyběli).

   Další „rest day”... snažím se spát i skrz den, ale ve stanu je přes poledne přes 35 stupňů a tak jako zkušený námořník manipuluje se spinakrem, já nastavuji tropikový vchod do stanu termickým poryvům, zajišťujícím příjemný průvan uvnitř! Potuluji se, poklábosím a zjišťuji svůj zásadní OMYL, žádné zkušené horaly ZDE nenacházím... po návratu do údolí mi to VŠE, starý místní guide, nyní provozující stánek s občerstvením VYSVĚTLÍ: „PETISU (ty debile), ze stovky KLIENTŮ co jsou nyní NAHOŘE jich asi tak 98 neví jak vypadá horolezecká karabina! Měl jsi přijet v druhé půli února! Levnější permit, počasí jen o něco nestálejší, ale pod Královnou tak 95% těch lidí, co chtějí HORY, ne jen fajfku - SPLNĚNO! Teď jsou tady KOMERČNÍ ŽNĚ, brachu! Pojď, zvu tě na pivo!”. „Jednoduché vysvětlení”, ... se jen bezmocně přistihnu, že mi zní v hlavě. Ale zatím jsme ještě stále na svahu... Takže po odpočinku, zpět do C1 (nerušený, dlouhý spánek, jupí), ranní a podvečerní vynáška do C2 (NIDO DE CONDORES - 5600 m). „Hnízdo kondorů”, fakt krásné místo u laguny, ze které mi „policista - ranger” kontrolující můj permit nedoporučil pít... Nevadí, času spousta a místa s čistým sněhem jsou v dosahu! Předpověď je geniální! Narozdíl od včerejšího a dnešního větrného a nad 6000 metrů i oblačného dne, další dva budou jasné, bezoblačné a vítr do 30 km/hod., což je v této výšce nic! Vzbudím se ve čtyři ráno. Klid, tak jen  nafotím Jižní kříž a šup zpět teploučka, udržovaného péřovou mumií z produkce SIRa JOSEPHa. Před šestou se probouzím ruchem. Nevystrkuji ani nos a rovnou se nasoukám do kombinézy stejné provenience. Dědictví, podobně jako výškové LaSportiva botičky, od Galoše (himalájský tygr Radovan Marek - DĚKUJI a již vím, čím se ti odvděčím, JUPÍ). Mimochodem společně s Leskošem zde před lety vystoupili v teplácích a následným bivakem ve vzájemném objetí nasoukaní do plastového pytle..., super příběh z pera umělcova..., po návratu doplním fakta (rok a odkaz na výborný článek od Ing. Leskovjana, haha)! Zhltnu čokoládový desert od TravelLunche, vylepšený sušeným ovocem, vylezu ven a nevím, ZDA SE SMÁT ČI BREČET! V dohledu snad čtyřicet evidentně přeživších vojínů v dobré kondici a dalších snad dvacet, vzorně v řadě srovnaných, za sebou cupitajících a vrcholu chtivých lidiček! Plně vyzbrojen a vystrojen provedu tři kroky, zastavím se a nastává obrat, který bych NEČEKAL! Někdo se mě ptá: „Hej, Petis CHCEŠ TAM!” Jen tak, v jakémsi polotransu, odpovím: „NÉÉÉ”. Stojím, čučím a myšlenky asi takové: „Ty vole, zařaď se a jdi..., vždyť jsi tady proto jel..., nejdu, deset hodin v tom šiku prostě NEDÁM... ale výkonnost abych tento DAV mohl předběhnout BOHUŽEL taky NE..., DÁŠ TO..., BUDEŠ prostě CUPITAT, na vrcholu se společně rozhlídnete, navzájem pofotíte...a budete šťastní...”, dvacet sekund, možná jedna minuta, nevím, ale pak: „JEBAT, TAK NA TO SE MŮŽU LEDA TAK VYSRAT”! „No počkat, ale jak to bude vypadat, horský vůdce se vrací BEZ turistické vrcholové fajfky!” „Hmmm, to máš pravdu, ale JÁ TADY U TOHO PROSTĚ BÝT NECHCI A ZBYTEK JE MI JEDNO!” No a pak během dvaceti minut jen pobalím stan, zanechám u dveří „offisu” skoro plnou plynovou kartuš, podkladovou folii pod útočný domeček, přebytek jídla. Jen se v průběhu balení vysoukám z péřové kombinézy a pak v těch „útočných” bačkůrkách sjedu suťoviskovým žlabem (což jsem odkoukal před pár dny od navečer sestupujících výškových nosičů), jako na lyžích a s lehkým (možná spíš přiblblým) úsměvem na rtech jsem lehce po osmé ranní v probírajícím se MĚSTĚ! 

  Teď se TEPRVE ohlédnu a čekám co se bude dít! Lítost, zklamání či snad nasrání,... NIC Z TOHO! Taková HRDOST (čas ukáže jestli falešná), že navzdory časovým a finančním výdajům jsem si UDĚLAL CO JSEM CHTĚL! Čekal jsem větší mišmaš v kebuli, ale NEOBJEVOVAL SE, jen jsem si začal uvědomovat, že ve výsledku jsem SI (možná spíše i NÁM, myšleno nám DOMA, Ivě a Sardince) tím vyřešil spousta OTÁZEK v budoucnosti! 

   Takže určitě bych, pokud bych se na kótu 6962 metrů toho lednového roku 2020 dostal (ono se taky v průběhu těch X hodin mohlo stát COKOLI a nikde není psáno, že jsem měl již ZARUČENÝ VÝHLED NA OKOLNÍ ŠTÍTY POD SEBOU, zaručeny byly jen OPTIMÁLNÍ, vlastně spíše IDEÁLNÍ PODMÍNKY). URČITĚ bych už v letadle v hlavě plánoval Denali (doteď se Iva nebála, myslím si, ale tam je už sníh a sníh, to může být vždycky průser). A vlastně ještě více, žádnou výpravu v EXPEDIČNÍM STYLU NECHCI (ne, až teď mi dochází, tím že jsem si k tomu trošičku přičuchnul, „VO CO vlastně GO” a klaním se všem expedičním duším! Myšleno tedy spíše v tom KOMERČNÍM SVĚTĚ! Další, velké oddechnutí bylo, že ač s těžkým srdcem, přeci jen jsem si před Ondrou Malým uhájil sólo cestu a (to jsem si ale uvědomil již při bezmocném čekání na bágl). On měl velký zálusk na VRCHOL, já od počátku tvrdil, že jedu spíše pro INFO a na ČUNDR! Takže kámo: „Vůbec ti to nemusí být líto, Dědku Ondráši (možná, že to budeš číst na sobotních „Beskydských kozorozích oslavách”). A souvisí s tím i jedna guidovská zkušenost: „Na Aconcaguu za peníze NIKDY!” (v podstatě na žádnou expediční akci!).  Ať se nerouhám a nezavírám si zcela „pomyslné dveře”...., možná nějaký „bártr”, třeba za dvouměsíční plavbu na jachtě s celou rodinou, to bych možná dal... HEJ, ASI NE, SORRY!

   Další den ráno nespěchám, grily tentokrát uhasly už před půlnocí a já v klidu pobalím všechno to haraburdí. Vlezu se do jednoho duffle bagu! Zanechávám tu stan, který původně měl už zůstat pod Elbrusem, stačí přes něj jen přehodit tu geošku a může být obydlen! Na kartón jsem fixkou, ať nedojde k omylu, snažíce se o krasopis (kdo zná ví, pro toho kdo nezná... co podpis to originál a pokusy o kresbu končí hlavonožcem..., hasičská psycholožka pro mě asi měla nějakou slabost, jinak si nedovedu vysvětli, že mě pustila dál...) napsal: „Welcome, first come-first served... Enjoy all inside” (hotovky, pytlíky TravelLunch, kokosové suky, nějaké gely od Nutrendu, ať mě TADY nepomluví, tak nějaké rozpustné IZO do vody, další, tentokráte poloprázdnou kartuš s plynem, žínku s originál Jarem...), tedy vše co se na život ve městě může hodit! Večer jsem již v údolí, piju pivo s tím vůdcem, co mi OTEVŘEL OČI, další mě u sebe ubytuje... A posílá mě do údolí Vargas, liduprázdné, zakončené 4200 metrů vysokou Cerro Penitentes, přičemž s sebou tahám lezecký  matroš, páč tam mají čtyři místňáci „čistit oblast budoucnosti”! Potkáváme se až za dva dny znova ve vesnici, protože se vrátili z důvodu horka (Garminy na zápěstí mi ukazovaly 36 a když jsem je vzdušně odložil při chlazení se v potoce na Salomonky, naskočila za chvíli teplota na 43 stupňů pana Celsia! Pravda na sluníčku, ne ve stínu! Ale HLAVA tady šlapala na PLNÉ KULE, to zase jo! Tentokrát ale asi z přehřátí... (vše ve výšce kolem 3200 m)! Bus do Mendozy nám (námi míním: Čilan, Kubánka, která briskně po jeho projetí bez přibrzdění někam zavolala a oznámila nám, že nyní  máme čtyři hodiny čas... a já) napoprvé nezastavil, ale navečer už klepu ke „své” paní domácí... Sprcha, praní smradlavých hader, masíčko v různých úpravách, maté... datluji do Ipadu tyto bezprostřední zážitky, synchronizuji fotky, prostě taková kancelářská práce!

   Nemohu říci, že jsem poznal Argentinu, lehce jsem ale nahlédl „pod pokličku” její administrativní oblasti Mendoza (a to mě zítra čeká cyklotrip po místních vinicích s  koštováním. Tak jen doufám, že nedorazím zpět na Starý kontinent s nějakým „silničním lišejem”...). Mohu ale s určitostí říci, že jsem SI TROŠKU, spíše DOST UJASNIL, CESTU PŘED SEBOU!

   Kdyby jste někdo chtěli na Aconcaguu, veškeré mé nabyté INFO a KNOW-HOW je Vám k dispozici (myslím, že dokáži sestavit itinerář s hodinovou přesností, jasan s ohledem na  místní bezproblémové pokrčení ramen... MAŇANA), rád o všem po návratu povykládám, ale FOTKY Z VRCHOLU ACONCAQUI, ty si musíte dohledat SAMI!

Text je surový, ale zkusím jej vložit na stránky, ať si mohou zítra KOZOROZI (tímto ZDRAVÍM a to nejen je, ale VŠECHNY, kdo dočetli až tady...), bude-li u „Veličků” čas a nálada PODEBATOVAT! 

Buďte fit a Hippies!

P.S. Fotek spousta, „pohyblivé obrázky” dodělám, jen POČKÁM na nápad a vhodný song k TOMU, JUPÍ!

P.S. Po návratu do textu možná trošku vstoupím, doplním například fakta o Leskim a Galošovi, opravím pohodlněji na Macu formátování či gramatické chyby..., VÝPOVĚDNÍ HODNOTY se to ale nijak dotýkat nebude! Pokud se mi nějaké myšlenky rozleží v MAKOVICI, ocitnou se zde, pod touto čárou...

---

Táááákže:

- V časopisu Adventure z léta 2004 najdete na stránce 62+ zábavný popis výstupu dvou legend, Leskiho a Galoše...., již název článku naznačí, že se nudit nebudete: „Slunce, Sex a Rock&Roll“.

- Kamarád mi poslal TENTO odkaz a jelikož jsem se musel z klukama na hoře časově jen lehce minou, mrkněte i Vy „pohledem z druhé strany“ (doslova a do písmene..., údolí Horcones vs. Vacas).

- No a včera jsem náhodou narazil na „Rychlostní rekord“ (mít pár procent téhle výkonnosti, tak bych celému štrůdlu zamával..., ale NEMĚL a mít již NEBUDU - toť REALITA).

- Jelikož zatím to je v HLAVĚ (ta teď řeší náplň pětidenního skialpového výletu pro výherce „Montura Challenge 2019“ a následné březnové lezení v Geyikbayiri) bez nápadu k tvorbě doprovodných „oživlých obrázků“, vytvořím alespoň fotoalbum k tématu, ju?!

...a pár fotek...

 

Zpět

---