3,8 - 180 - 42 km aneb IRONMAN...
Blíží se konec ledna a já jsem se rozhodl založit tento střípek kaleidoskopu, který se má odehrát až za pět měsíců
(MORAVIAMAN). Proč? Rok a půl jsem se cíleně věnoval (hory i skalní lezení, obojí ustoupilo do pozadí, sedačku kamiónu, moje „takyhobby“, zahřívá jiná zadnice...) přípravě na červnový závod s chronometrem. Vtěsnat se do dvanácti hodin se zdá být reálný a naopak né zcela jednoduchý cílový čas, pro mě, jakožto člověka bez plavecké, cyklistické či atletické závodní minulosti.
P.S. Dnešní TOP časy jsou neuvěřitelně démonické (Frodeno 7:35!), ale třeba historicky prvním vítězem The Ironman World Championship (Hawai 1978) byl Gordon Haller za již pochopitelných 11:46...
Ono jde vlastně o splnění jednoho mého přání z let dětského snění- být Ironman alias Železný muž. Jsme v letech osmdesátých, za „železnou oponou“, vládne železná ideologie KSČ. Třeba v tričku s „americkým“ nápisem nelze beztrestně vyrazit do školní třídy, natož popularizovat
„zápaďácké výstřední manýry“ v socialistických médiích... Z dnešního pohledu úsměv budící představa, co? Ba jo, tak to ale bylo..., zpět do 21. století!
Dcera Sára si postupně přes atletiku a plavání čichla k triatlonu
(viz. Pálava Race) a stáhla mě s sebou! Fajn, co by ne. Fyzička se v horách bude hodit a blízké Beskydy jsou dobrým tréninkovým hřištěm! V okolí mám pár znalých, ochotných poradit, bude-li třeba (Tomáš Bohatý, Marek Šimoňák, Peťa Míl, Lukáš Krpec mistr přímo od fochu...) a plavat je taky kde (díky Arleto!). A tak nejen, že mě to baví a zároveň se „točí i rodinohodiny“, ale pravidelné střídání této trojkombinace plus nezbytná „strečojóga“ k tomu působí neuvěřitelně terapeuticky na tělo i duši! Tělesná skořepina (blíží se ji padesát let fungování, z toho dobrá polovina této doby pod vědomě řízenou destrukcí- večírky, mejdany, posezení u ohně..., všude jsem musel vždy vydržet do konce, tedy než se vše vypilo!) se postupně nějak srovnává, svalové disbalance mizí a zjišťuji, že takhle fit jsem se necítil snad ani za dob studií mé původní profese tělocvikáře! Nejen to, uklidnily se i obě mé hlavy (ta velká hovící si na krku i ta „jednooká“ hlavička malého Petise, lehce pod úrovni pasu, která mě léta měla snahu terorizovat). Poté ale Sáře seškrtali mládežnické triatlonové závody v okolí a z původních dvanácti zbyly pouhé dva! Fajn, holčina mávla rukou, koupila si florbalku a volný čas nyní věnuje hlavně saxofonu a klavíru. Plavat a běhat chodí i nadále, na pohodu, dle nálady a počasí... Co ale já, fotr? Hlava i tělo sice v klidu zůstávají, ale během pár dní zcela ztrácím motivaci (za svých třiatřicet let lezení jsem se s „motivační krizí“ již párkrát vypořádával, ale přeci jen, tak blízko jednomu z dětských snů asi už v budoucnosti nebudu)?! Raději rychle zaplatím startovné...
Něco se ale děje, nevím však co (jen vím, že „je to v hlavě“). Uplynulo pár dní, pár produmaných nocí a nakonec se vracím ke klávesnici, páč je vyřešeno! Stresovalo mě to číslo dvanáct! Potažmo myšlenka: „Co když to nevyjde?“ Ne, není to dvoustovka v bazénu. Času a příležitostí, aby se něco posralo je zvláště na distancích Ironmana fůra. Počasí, technický problém na materiálu, trable na „podvozku“- od otlaků a opruzenin k podvrtnutím a pádům. Problémy s energetickým krytím a hydratací, aby nedošlo palivo nebo „jen pouhá“ přemotivovanost a tím pádem hrozící pravděpodobné přepálení tempa. Výše uvedené mi jakožto „nevyzávoděnému“ hrozí o to více! Každopádně většina takto „postižených“ končí se vše říkající zkratkou za svým jménem - DNF.
No a pak se nějak ocitnu zpět v tom dětském věku. Nikde žádné limity, časy, srovnávání se s někým... (a to už v dnešní době zdaleka není jen „výsada“ sportu). Jen prostá dětská touha BÝT IRONMAN. Tak nakonec stačí jen jednoduše přenastavit software a „Závod proti chronometru“ se po restartu mění na „Zúčastnit se a nejlépe proběhnout cílem“ = splnění NĚČEHO, co spalo déle než třicet let!
A teď babo raď! Čistý alibismus, podvědomá ochrana ne již nejpružnějšího těla moudrou (nezaměňovat s chytrou) „šedou šlehaninou“ v mozkovně nebo snad vědomé zhodnocení a strach z možného selhání? Možná od každého trochu a ještě něco navíc, ale to již naštěstí neřeším! No nic, teď sejdu do sklepa, dohustím na sedm a půl baru a S RADOSTÍ si užiju nějakou tu hodinu v sedle, ať mám v „Den D“ čisté svědomí. A silničního krasavce? Toho po návratu z Otrokovic pošlu do světa, ať slouží jinému pánovi, vystačím si s horským velocipédem. Do Ádru i Tater budu přeci jen raději jezdit autem... prozatím BUĎ FIT a s reportem „Jaké to bylo v reálu...“ se vrátím za nějakých 100 dní.
A JE HOTOVO, takže jen splnit před sto dny daný slib! Plave se bez neoprenu (striktně určeno pravidly České triatlonové asociace v závislosti na teplotě vody) a se vstupní disciplínou jsem spokojen. V depu trochu problém s holou zadnicí (jelikož jde o Mistrovství ČR, sudí jsou nekompromisní i na nás „hobíky“). Kolo mě mile překvapilo a do hlavy se vkrádá nebezpečná myšlenka: „Zkus to stlačit pod těch dvanáct!“, ale naštěstí funguje i racio („Ser na závodění, do cíle ještě daleko!“). Druhé depo již bez problémů. Běží se fajn, spíše se brzdím, ale KU.VA to horko! Piju, močím, polívám se a pomalu se vidím v cíli... střih... a co se dělo dvě následující hodiny, to je na dlouhý emocionální výlev. Nicméně nevzdám, půl hoďky ležím zamuchlán ve spacáku a bojuji se zimnicí (výhoda upravených dodávek), následuje turistická vložka, a když koule pomalu zapadá, ve vzácném stínu je snesitelněji, jsem schopen dokonce se i solidně rozběhnou a dokončit dlouhou cestu za dětským snem!
P.S. Mimochodem výše zmíněný Lukáš Krpec se stává republikovým mistrem, já ač skoro na druhém konci výsledkové listiny, ale radost máme, řekl bych stejnou, když si navzájem třepeme ploutví...
Zpět
Komentáře
CZ
RU
DE
EN
