Sen mnoha kluků mé generace, svézt se v opravdovém trucku! Splnil jsem si jej. Byl to sice jen pětidenní trip mezi Denver a Los Angeles, ale mohl jsem zlehka přičichnout profesi kamioňáka za „Velkou louží“ a vést pravý Kenworth skrz Rocky Mountains.   
   Předcházela tomu přeprava koní mezi anglickými hřišti pro jejich národní hru - koňské pólo. Jiný způsob jízdy si vyžadovaly sklápěče plné hlušiny při rozvozu po karvinských haldách připomínajících tankodrom či naopak hasičská cisterna proplétající se městem, kdy celou situaci mnohdy spíše komplikuje kvílející siréna, případně nepříjemný zpětný odlesk modrých majáků od mokrého asfaltu. To jsem si pak vědomě užíval pohody „batůžkáře“ při rozvozu nových voňavých nádstaveb komunální techniky „po vlastní ose“ k zákazníkovi v rámci Evropy. Nejvíce mě na této verzi „nájemného řidiče“ bavila logistika návratů domů - autostop, vlak, bus, trajekt or low cost fly from London. Co a jak si zařídíš je na tobě, počet bankovek domluven předem. Jak jsi šikovný, kolik jich opravdu zbyde, to byla svým způsobem fajn dospělácká hra. Holt ale každý dobrý kšeft jednou zkončí...
   Ješitnost, každému chlapovi vlastní, to si přiznejme, jsem v poslední době ukojil možnosti několika jízd s evropským modulárním systémem (tahač, návěs a za něj ještě jedno či dvojosý tandemový přívěs - bratru něco málo před pětadvacet metrů délky, takový nedonošený bratříček australských „road train“). Taky ale rád vzpomenu na úplné začátky v autoškole se zemědělskou verzí IFA vozu a pak již na první samostatné rozvozy obědů a várnic s čajem v rámci chmelových brigád. PÁN ŘIDIČ...
  Na závěr chci podotknout, že znám pár mistrů šoférů, kteří to zalomí napoprvé kamkoli. Já zažil dny, kdy jsem nejspíš ráno nespolkl „couvací pilulku“, ale nakonec vždy úspěšně složil tam, kde bylo domluveno... Také třeba nemám zkušenosti se soupravou s řízenou nápravou. Vlastně ano! Zpocen jsem ale po pár minutách boje rezignovaně přepřáhl vlečku na čelní závěs a nějak tu stodolu trefil. Na stranu druhou mám zodpovědnost a ke svěřenému se chovám jako ke svému. Nejsem rodilý mluvčí, ale domluvím se. Hlavně však věk a výše nastíněné mi dává výhodu nadhledu a poznání že: „Nemám moře po kolena.“ Tož asi tak!
 

Sdílet