Šoférování je můj druhý dlouhodobý koníček. Hned po horách a vertikálním pohybu v nich.  Nutno ale dodat, že od dřevních dob mých tajných nočních výletů po vesnických polích odcizeným „jezeďáckým“ traktorem až po křižování nejen evropských silnic za volantem autobusu či soupravy EMS uplynulo mnoho času, který ale na oplátku přinesl zážitky a zkušenosti. Tehdy mi bylo třináct a nevlastnil jsem oprávnění ani na populárního „fichtla“, pouze univerzální klíč do spínací skříňky „bošák“ a ODVAHU!
   Od těch dob už přešlo hodně let... Bonusem je i fakt, že většinou nás koníčky stojí nejen čas, ale i ty peníze a tento můj si už na sebe dlouho vydělává sám. Je fajn mít pocit, že: „Nemusím, ale pouze můžu...“ A to se zase zpětně projevuje v přístupu!
 
Sdílet