Atletika, automodelářství, ornitologický kroužek, sportovní rybolov, pár dalších zájmů. Vše mě bavilo. Chvíli. Čtvrtá třída, bojím se vody, tak proč ne vodní turistika - mimochodem, právě tady se učím všemu tomu potřebnému nespolečenskému. Po jednom návratu z oddílové sleziny hrdě prohlašuji, že jedu na opravdovou divokou vodu a tudíž potřebuji šprcku. Táta Jindra divně vykulil oči, ujistil se, že nepřeslechl, a poradil mi, abych o své potřebě raději mlčel. Před mámou předně. Onu šprycku jsme nakonec ušili z operačního prostěradla, výlet jsem absolvoval řádně vybaven a i já nedávno pochopil. O pár let později, to už mě voda unesla, zjišťuji, že to není to pravé dobrodružství a začínám pošilhávat po skalkách, kastrovat a podlepovat kopačky... Začíná nádherný kolotoč víkendů strávených ve skalách a hospůdkách, místnostech to relaxačních. Vše se točí kolem lezení - nádherná omezenost, kterou si nepřipouštím! Sápaní se po skalách, hnací motor všeho dění. Jízdy ve vlaku na gumované a ofocené doplatky, černoty a švindly, autostop - nutné zlo, jak se přiblížit k milence. Království česká a moravská, německé pískovce, dokonce skvělá Jugoška. Nádherný měsíc strávený s Tomášem Mladým Krskem v Paklenici a následný přechod Ovčích luk do jiného světa - Itálie. Načorovat pohlednice a s "ručně tištěnou" známkou zaslat všem známým... Hm..., hrdinové. Muž se srdcem kovboje, toť ideál našich srdíček. Uplyne pár měsíců, něco se láme, ztrácím veškerou motivaci. O lezení můžu jen mluvit. Kamarádi zůstávají...Ahoj, Jeňo, Cyrilku, Martine...

   Škatule, škatule, hejbejte se! Cestování vítězí. Už to ale není nutnost, jak dosáhnout skal a skalek, ale samotný cíl. Cestuješ, poznáváš nové lidi, jiné kraje a odlišné zvyky. Předně ale sám sebe... Korsika, Francie, Itálie, stále autostop. Později to zprofesionalizuji. Za volantem Karosy proplouvám celou Evropou. Není to ono. Kačka ke kačce, pár natěračských návštěv pověstné "kokosovny", zimní rolbování a prasátko se plní. Osud také. Jedenáctiměsíční "off". Diagnóza: Zpřetrhané kolenní vazy. ”Všechno zlé je k něčemu dobré”, říká se. Dvacka z pojistky se hodí. Díky, mami, za fajn nápad pojistit mě. Tak ještě zapíchnout školní docházku, když už mě tam tak dlouho strpěli, a můžu vyrazit. V poslední chvíli se přidal Tomáš. Padla mu Amerika a nejspíš mu ty doláče doma moc kňučely, tak se je rozhodl utratit! Fajn datum: 7.7.1994. Odstátnicováno, nakoupeno, sbaleno a rozloučeno. Odpoledním přeplněným (význam tohoto slova mi dochází až tak o tři měsíce později) šichťákem se posunuji do Ostravy. Starý vojenský pytel se plní lahváčemi, sejrem, chlebem, taky pár balíčků "Oliho gumiček", jak radí reklama z Marlboro Country: "Správný chlap nevyjíždí bez ochrany." Hospoda "U Rady". Naplníme močáky plnotučnou dvanáctkou, vše zaplácnout česnekačkou, tradičním smažákem a vrávoravým krokem starého mořského vlka se odebéřeme jemně po půlnoci na opravdovou startovní čáru - Ostrava hl.n. Odpískáno a stvrzeno Skrivovým ryčením: "Na Ulánbátár!", umně prokládáno opileckou škytavkou. Oči se zaleskly. Na delší smutek není čas. Upadám do bezvědomí...Varšava. Obojí, t.j. počasí i my, jsou bídné. Do toho všeho Rusáci se svými "sumkami" sloních rozměrů. Brest - křik a zmatky, ale po pár hodinách se posunujeme blíž k Moskvě, to už na širokorozchodce.