Po čtyřech dnech na pevné zemi. ULAN-UDÉ. Rychlík na Peking jezdí třikrát týdně. Dnes přifrčel ten pod čínskou správou a za pár hodin cesty do Ulánbátáru chtěli inkasovat přes stovku. Fuck you! Nastupuji na scénu s doplatkou. Příprava proběhla již doma. Ofotil jsem jednu gumovanou z pásma OS hl.n., jako obal použil lístek z cesty do rumunské Sinaje (1989) - komančské časy - vše je předtištěno v češtině, němčině a bratrské sovětštině. Stará data byla zamazána inkoustem z rozstřihnuté náplně. Řádně jsem vše upatlal, mrknul do mapy, kde to vlastně chci, a pak strávil půl hodiny ukecáváním. Takže dál zcela zadarmo! Platnost lístku byla potvrzena přišitím místenky a origoš razítkem výdejny. Mám z toho velkou radost a stouplo mé padělatelské sebevědomí, vrcholící jízdami v místňácích Rudého bohatýra, kdy s vážnou tváří vysvětluji šoféru-průvodčímu, že pokud není blbý, zná přece nové cestovatelské permanentky. A on blbý nechtěl být. Nechtěli být neznalí novinek ani na vlakovém odbytišti, kdy po dopsání Peking, pozor - naškrábáno prupiskou na druhou stranu lístku, platíme jen místenku. Náš lístek Miláček se opět rozrostl o přílohu! Později to byla rarita, kterou jsem dostal každého, kdo se chtěl vychvalovat, jak levně nejel! Krajina kolem je nádherně zvlněná a posypána kameny jako buchta cukrem. Moc připomíná krásné Skotsko. Nauški - nikdo nic neví, nikde nebyl a nic neslyšel. Asi tady zkejsnem. Smrad, na který si už pomalu zvykám, a komáři, na které si nezvyknu nikdy. Naplácám se repelentem, komářice odpudí, ale obrátím na sebe pozornost celé haly. Spát se nebude.

   Ráno. Otevřou ofis a nastane hotové peklo. Pár bodyčeků, opět vše potvrzeno a přidělen zic. Stačila chvíle bojové nepozornosti a už se nemusím vláčet s kanystříkem. Škoda, měl jsem ho rád a čaj mi moc chutnal. Doslova vše má tady hodnotu. Jsem rád, že jsem odolal ranní hygošce. Asi bych přišel o ruce, kdyby dav uzřel pastu a zubní náčiní. Mám šest hodin. Dost času na snění a pozorování reality. Někdy obojí splývá ...Hranice. Už si dovedu představit postupy "nácků" při rasové segregaci! Čechy krásné, Čechy mé. Děkuji a klaním se všem pánům Havlům, Klausům... Mongolské odbavení bylo ještě horší, všude sapíky, čumí ti málem i ”do prdele”. Když ale zašustíš, jsi všemu ušetřen. Smůla, že šustí skoro všichni. Pašuje se tady totiž chlast - 96% spirit. Malým vysvobozením je až Rudý bohatýr, takový malý Čingov. Náhoda! Měním skvělý americký peníz za tugrejty u "spoluobčana". Studoval v Blavě elektroniku, pak tady učil, a teď má superkšeft, říká. Taxíka, kterého startuje klikou! Ovšem, žije nadstandard a dá pár príma rad. Telefon otvírají v osm a tak ještě stihnu pokecat s místní studentkou, která se díví, že se mi smradlavý bohatýr nelíbí. Prý centrum je krásné. Asi jsem ho minul... Fajn, dovolal jsem se. Jedna ze známostí navázaných z dob "dobývání ambasád" a častých cest do matičky Prahy. Měsíce před odjezdem byly vyplněny očkováním, sháněním literatury a hlavně nejrůznějších a nejnesmyslnějších potvrzení. Do Číny bylo nejlepší být opět student, Irán procestovat jako potulný pocestný, co nic nechce vidět a znát, získat AB-služebnaja= ruské vízum, znamenalo pracovat pro fiktivní firmu jako průvodce... Mistr Škach, "mongolský obchodník s českými potravinami", si mě pamatoval a dokonce nám dal k dispozici svou budoucí kancelář. Právě koupil dvoupokoják. Je k nerozeznání od našich sídlištních králikáren. Jak zvláštní, jak tajemné! Natlačit něco málo do bříška a šup do města, když to tady jezdí zadáro. Musím přiznat, že jednou nás chtěli vyhodit, ale na ISIC už neměli slov.

   Jedeme dál. Z návštěvy ambasády se vyklubal fajn pokec o místních poměrech. Díky za pohostinnost, ne všude vás vidí rádi. Zpět do domečku. Stálé problémy se spaním způsobují hromadné vybíjení velkých švábů. Dosti hlučná bitva vyvrcholila kolem čtvrté hodiny ranní, radost sousedů dne následujícího... Ofis "lukuje" následovně: stěny napatlány vrstvou odporně zelené barvy. Dvě vrstvy lina a tří koberců jsou proloženy hnízdy švábů. Koupelna se pozná lehce, chybí okna a na rozdíl od hajzlu ústí do "vany" dva kohoutky, které v kuchyni chybí. Jsou-li k mání, nutno se řádně rozcvičit, než se podaří vyvinout potřebnou sílu..., až na jeden, odvzdušňovací. Ten maká jako součástka z Rolexek. Stačilo lehce zavadit a po návratu máme bazén nejen my. Očekávaný krach na mongolském sídlišti se nekonal. Polocikánské rody pod námi skoro nepoznaly, že přibyly další skvrny na jejich batikovaných stěnách. Něco piva stařešinům úplně zakalilo oči. Vše zapomenuto. Další den a další Čech. Poslanec Tomáš Svoboda, účastník Konference o volebním právu, zcela určitě velmi, velmi důležité. Alespoň ale vím, že jsme v centru. Bloudíme Gandanem, což je takový smutný skanzen lamaistické kultury. Moc fajn, opravdu. Všude kolem bortící se paneláky a jurtová sídliště, oddělené jen prašnou asfaltkou s trolejbusy a šílenými náklaďáky. Mongolia normal! Pojíst, poděkovat, rozloučit se s dívenkou Caki, které se rozplývá sen bohaté budoucnosti, plynoucí ze sňatku s cizincem. Bečí a cupitá za námi až k nádraží. Let's go to China! Jedna moc krásná věc tady ale byla. Originál vyblejskaný, kde se vzal, tak tu stál Orient Expres. Vše v něm fungovalo. Rádio, okna se dala stahovat i zatahovat, opravdu bílá povlečení, čistá toaleta... velký kus Evropy.