Ale vlak nečeká! Za chvíli už budou banány a melouši, které já tak rád. Zatím jen předpouštní prérie, sem tam jurta, kráva, koník či berouš. Za pár dalších hodin pouze velbloudi, (no jó, 21.7. 19:30, to vidím prvního). Kolem půlnoci probíhá "komančské odbavení". Tzv. ohlašovací povinnost, celní prohlášení, věčné posuny sem a tam, prohlídka pod i nad vlakem, uplácení a pašung. No, nemít nová víza od ochotného pána Šenovského, nejpíš by to stálo hodně penízků... a vztekem bych se asi posral nebo by mě zastřelili... Člověk se totiž musel postavit a vše si nechat líbit. Šustit by jsi musel nejspíš mnohem hlasitěji než v Mongolii. A v tomto duchu proběhne Čína celá, ale to teď naštěstí nevím. Naopak! Odpoledne se objeví část 6.600 km dlouhého hada. Jediný objekt na Zemi, viditelný pouhým okem z Měsíce - Velká čínská zeď. První dojem, i když jen z rychlíku, je fakt mocný. Peking - couráme nádražím, klikyháky všude kolem jsou nám dost cizí. Stejné je to i s kulturou. Konfucionismus a mocná hradba kamení, téměř dva tisíce let odlišného vývoje! To nemluvím o "strýci Maovi". Takže se není čemu divit! Melouny jsou ale opravdu tady. První kup končí útěkem z obklíčení. Hádky ohledně cen budou na denním pořádku. O.K. Bus č. 20 a mastňácký hotel s třetím "independent" patrem obývaným hipíky, backpackers, čundráky a podobnými fajn hovádky. Záchrana ve dvanáctimiliónovém městečku! Rady, vyptávání, debaty, vše končí u piva. Čínský lahváček je větší bráška těch našich půllitříků. Věř či nevěř, je ho tam přesně 0.64 l. A za jeden dolárek ti jich vyloží i osm. A to je zlé, moc zlé... Pomalu na Peking padá mlha... "Ráno po zákrutě" a vyprošťovacím pěníkovi osedláme kola a postupně to vše zkoukneme. Zakázané město, Letní Palác, White Pogoda, místní tržnice, pouliční oslavu narozenin končící divokou noční jízdou... Samo, že i Zeď jedeme obhlídnout zblízka - Mutianyu - dlouho jsem se už tak nezapotil. Páni, je to ale dílo! Egyptské pyramidy jsou pro mě symbolem opravdové roboty, ale teď jsem jemně na pochybách! Pěkný výlet hodnotíme opět u misky opékané rýže a nezbytného točeného. Je sice dražší než náš dělnický lahváček, který je naopak cenově daleko výhodnější než čínské sračky "jako" Coca-Cola, minerálky ...napodobeniny, mající daleko k originálu. Stejně je to i s elektronikou, oblečením, všemi spotřebními věcmi. Stačí málo, z ADIDAS je ADIBAS, snad kvůli ochraně značky. Kvalita bídná, ale "byznys je byznys". Snad, tomu totiž ani za mák nerozumím. Poláci a Turci ano. Jejich balíky jsou větší než sumky, a to už je co říct. Legrační je, že největší šmelící tržnice je ve čtvrti ambasád. Holt, pod svícnem bývá největší tma nejspíš i v Číně. CD-čkám jsem neodolal. Kus přišel snad na 25 kaček. Asi na nich není co zkazit. Slouží dodnes.

Čas běží... Ještě se stihnu zapsat na Kumingskou Univerzitu. Obor? No přeci angličtina-čínština, z které umím jen pár pochybných vět, ale účel je splněn - čínský studentský průkaz otevírá dveře do všech památek daleko levněji (někdy až neuvěřitelný padesátinásobek!). Jistě, vše jsou falzifikáty, na opravdové studia jsem přiblblý, ale jak se říká: "Devět desetin moudrosti je být moudrý v pravý čas". Proto si značím: "Co neseženeš na Západě, pořídíš levně buď v Číně, nebo u ruské mafie, jak se ukáže v Pakistánu". Ale to už upalujeme na vlak a provází nás opět slzy. Tentokrát je to mladý jihokorejčan, kterému imponovala má sluncem vyšisovaná blonďatá palice. Pořád zval na drink, hladil mě a nejspíš se už viděl, jak do mé ubohoučké kloáky cpe tu svou šišku. Papá, hošíku! Já na to nejsem. Nalodění, uvelebení a překvapení. Tři pražští chlapíci. Péťa, Láďa a Filip. Takže, pane Poláčku - Bylo nás pět!

   Xi-an zdá se čistější než obrovský Peking, také dražší. Místní specialita "čína-hamburger" je ovšem skvělá malá čínská léčka. "Very hot" - vydezinfikuje dutinu ústní, pobije bacily ve střevech a řádně rozpálí kotel. Však kdo chce hasit, musí hořet! Takže zase u piva. To je na ní plusové. Zápor jsem poznal po pár hodinách, když perilstatika dopravila hmotu až k svalstvu zvanému svěrač řitní. Výkaly opouštějí mé útroby, z očí se derou potoky slz, huba zkřivená bolestí, tělo orosené potem. Pálí jako čert a není to pusa. Co je to? Nový den. Taracotové vojsko - jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století. Stále se na něm pracuje, neboť lokalita byla objevena až v roce 1974. Spolu s originál hrobem nejvýraznější postavy dávných dějin - Chin Š'chuang-tiho - to jsou věci monstrózní. Znovu si snažím představit sílu Pána, který bez telefonu, faxu, masmédií, pevných a rychlých asfaltek, o letadlech nemluvě, dokázal udržet a řídit tak rozlehlou říši. Srovnání snese snad jen s Tchajpanem. Ale to je o pár století později. Dnes je půlka prázdnin pryč. Mé "vakace" jsou však ještě v plenkách. Nebudou mít délku Verneových dvouletek, přesto je času dost. Cítím to. Po pravdě řečeno, jsem omezen jen penězmi a smutkem. Výslednice těchto vektorů má jistý směr - Frýdek-Místek. Velikost je neznámá.

   Toulám se městem sám. Víc příležitostí k seznámení. V úzkých uličkách Velké mešity září cyklistický dres - Němec, rozený Čech, je na cestách přes rok. V podstatě opačným směrem, proto vyměňujeme informace, on lepí duši. Fajn chlap. Obědvám v učitelské rodině. Náhodné setkání? Jedna z mála postaviček, mluvících anglicky, své výhody využívá k pokusu ukecat mě ke koupi dědových obrazů. Jsou moc pěkné, zajímavé, ale neskladné. Slibuji, že napíši a pošlu peníze. Smutné, vím, že lžu. Oči jim všem svítí nadšením a nadějí... Někdy asi musíme lhát… Ve vlaku směrem k Shaolin obdivuji snad sedmdesátileté děduly, jak mrštně skáčí po sedadlech, odložných prostorách, plazí se v uličkách se snahou ulovit co nejpohodlnější místa. Jsou jako opičky. Samotná meka bojového umění je komerčním prasečím doupětem. Všude bordel a automaty na Colu. Historii a mé představě odpovídá jen panoramatický film v místním kině se stylovou hliněnou podlahou a pár lavicemi. Vesnička žije jen ze jména a připomíná hornické učiliště nebo lehčí lapák. Díky odpadkům a bahnu je tady kolem tolik moskytů, že upouštím od záměru přespat a shlédnout ranní rozcvičku. Dáme si alespoň oblíbenou "páku", tedy oblíbenou mezi Číňáky. O fous, ale nerozhodně. Ctí nás skvělými vegetariánskými plackami, my na oplátku platíme českou pětikačkou. Omladina má nádhernou radost! My také. Ještě se umocní, když nacházíme všechny věci na pokoji našeho pochybného hotelu a vzkaz od Pražáků. Pomohli jim naše legitky a tudíž zítra pokračujeme spolu. Zbytek dne využívám k hygieně, spařím se ve žlebu a strouhám vousy. Celý obřad není nepodobný vesnické zabijačce. Jen uvařit kroupy. Long man caves. Moc krásné jeskyně s postavičkami budhů různých velikostí. Jsou jich tady tisíce. Smůla, všechny bez hlav. Památka kulturní revoluce v padesátém sedmém. Mezi těmi největšími natáčí televize. Hodně, hodně daleko od Shaolinu, ale přeci vidím to, co jsem si přál. Opravdové mistry boje a disciplíny. Vlhko a dusno je mnohem hustší než v Beijingu. První podlehla lékarnička, celá zplesnivěla. Penicilinová koule letí dokonalou balistickou křivkou do křoví. "Ať žije tramping!". A to míříme do jedné ze čtyř čínských pecí - Choing-qing.

   Cesta se protáhla, což mě vůbec nebralo, protože se změnila krajina. Kopce, skály, rýžová terasovitá políčka s vodními buvoly a od kolen až po krk zanořenými zemědělci. Prý byly i nesrovnalosti s lístky, šly mimo mně. Byl jsem pevně zaklíněn mezi čínskými druhy a vychvaloval jejich rýžovou slivovici. Zakoupit plafbenku. Zdýmadla, všude kolem Dlouhá řeka. Nejkrásnějšími scenériemi plujeme v noci. Budí nás, spíš kluky, čínské žvásty a ostré hledáčky. Mě naopak jadrné české kurvování, že nemohou spát. Ráno, raničko, až vyjde sluníčko... Hotové peklo, prý. Usídlili jsme se na střeše naší parolodě. Kluci zmizeli, mně je tady fajn. To jsem ještě zahříván zjištěním, že vlastně nemusím do nebe, když mi "horúčava" nevadí. Přemýšlím, uvažuji, plánuji, miluji, fotím, opaluji, těším se. Ohromnou radost mám z mé diety, kterou dokonale dodržuji. Ráno banány a meloun, když Oskárek zachází, tak nudličky, pivo a pivo. Po páté zavládne vzrušení na palubě. Jen mezi bílými. Místní vysvětlují: "Vás se ta mrtvola netýká. Je to vendeta nebo zlodějina." Cítím, že obrázek plovoucího těla bez rukou a s břichem poznamenaným něčím na způsob harakiri se zabydlel v některém koutu kulaté myslivny. Jsme o den dál. Co přinese řeka? Hádej. Další, tentokrát kompletní tělo tiše a způsobně splývající po proudu... Kotva se zakousla a my málem zcepeněli. V uličkách hnusného města se horký vzduch jen tetelí. Všude prach, písek, kameny. Ohromně podobné ostravským haldám. Rychle pryč. Šílená jízda autobusem hrůzy měla v sobě něco hezkého. Jemně po půlnoci si přisedla "princezna". Opravdu hezké děvče. A co víc! Nesmrděla potem a pyžmem. Pravda, nebyla to ani Nina Rici či Dior, ale přeci jen vůně. Taková těžká šmigrustovská voňavka. Když si ustlala na klíně a jemně složila ručky na mé makovici, zjišťuji, že můj slepýš neztratil schopnost metamorfózy v anakondu. Pěkně nahlas se podělím o pocity s kluky. Tiše závidí. Paráda. Ne že by to bylo bůh ví co, ale lepší než vousatí chlapi či hluchoněmý přiblblý Číňák s tikem vedle Réti!

   Svítá. Konec idylky, šup z busu ven přímo do křoví. Další rozkoš! Pěkně se vysrat. Čistý jako novorozenec, zcela připraven podívat se do očí velkému Budhovi. Přes sedmdesát metrů vysoký monolit je zastíněn jen kolegou na Barmě. Ale tento je sedící a tudíž u mě vede. Hlava ozdobená bambusovým porostem, když ukročíte ze stezky, ocitáte se uprostřed džungle. Rovnou by mohli točit třeba Četu. Po pár minutách a mnoha schodech si posvačíte na Budhově palci a pak kvapně rychločlunem proti proudu zpět. Není i ta Čína parádní? No není! Něco na mě leze, a tak se potím pod ochranou moskytiéry a opravdových mnichů v klášteře Čistého vzduchu. Společně i poobědváme. Podává se specialita - tisícileté vejce. Černý žloutek a rosolovitě průhledný bílek působí divně. Chutná, ale denně jej mít nemusím. Trávíme u potoka. Koryto je úplně neuvěřitelný přírodní tobogán, záleží jen na odvaze, kolik kaskád zvolíte. Dobývání vrchního toku už připomíná populární canyoning. Hlavně ale přechází z oblasti odvahy do holé pitomosti. Ucho se utrhne..., "bambusové šplhadlo" se láme a krásně, bezbolestně projíždí masem mezi palcem a ukazovákem jako projektil. Opět pod ochranou moskytiéry. Bavím se tím, že odblaňuji hroznové kuličky, velké jako dýně a zkouším se přežrat. Noc je divoká, krásně jsem musel propucovat ledviny.

   Vynecháváme Mt. Emei (3099) a míříme do Chongdu. Velké město bez šance, zdá se, získat levné ubytování. "Black coffee" - jediná možnost. Komerčně využitý atomový kryt by se hodil jako předloha pro Kavku. Vlhko, humus, krysy a něco neidentifikovatelného navíc. Volím lépe vypadající babské "sprchy". Pavouci a hrozný sajrajt, stojím na dvou cihlách, kolem plavou vložky. Tragédie vrcholí upadnutím mýdla do této stoky. Nemohu se rozhodnout, zda obětovat kus zásaditého šlehaného tuku, či riskovat uhnití ručičky. Jelikož je mýdlo Reťovo, zavřu oči. Fajn, nezasyčelo to. Pryč z hotelu hrůzy. Na vzduchu je nádherně. Soukám do hlavy jednu banánovou palačinku s jogurtem za druhou. Okolo vás provádějí človíčci různá dechová cvičení, hrají domino, mávají mečem a dokonce se objeví taneční páry. Působí to pohádkově a ne atmosférou městského parku. Nenechte se oblafnout! Pozor - Čína všude kolem! Návrat do reality je takový. Koupit lístek? "Jak lvové bijem o mříže...", které brání vchodu do banky. "Travel check", pánové, tak to až zítra. Tak končí pokusy o výměnu peněz. A samotná pokladna? Račte si vybrat, je jich tady asi pět. V první prodávají dnešní lístky, další na zítra, pak je tady dělení pokladen dle třídy, cizinecká pokladna... Nejparádnější ale je, že se mezi nimi musíte pohybovat městskou hromadnou v pětimiliónovém městečku. Našli jste tu svou ? Nevýskejte. Nic to neřeší! S lístky se dá totiž krásně šmelit. Dále jazyková bariéra. Prostě, nepotká-li vás Fortuna, práce možná i na dva dny. Moje Štěstěna mele dokonale anglicky, obstojně čínsky, je ochotná pomoci a hlavně je tady! Ne tak Réťa. 14:03 se loučím s Pražáky a taky pomalu s odjezdem ve 14:15. Teď, o půl třetí, už definitivně. Tak tady opuštěný, uveleben na dvou báglech, sepisuji tyto žvásty a doufám, že se pan basketbalista zjeví. Má čas. Další šíp přistaví až zítra. Ze všeho nejvíc mě štve, že nejsem ani vytočený. Pěkně mě ta Čína blbne.

   Už jsme opět dva. Odměnou jsou zatím nejkrásnější trhy s dýmkami, mačetami, různými bůžky a zaručeně všeléčivými lektvary. Před hotelem hrůzy potkáváme další oběti nastávající noci. Dva Slováci. Kecáme dlouho přes půlnoc. K ránu mě budí pískání krys a svědění štípanců. Sprchu si dnes odříkám. Tak už to hvízdni, Číno! Vybojovat místo není také jednoduchá záležitost. Dnes jsem ale uzemnil okno. Osm hodin z pětadvaceti je za námi. Vedle mne leží, sedí, skáče, pije a blije dvouletý prcek, který je neuvěřitelně šikovný a taktéž neuvěřitelně zasviněný. Krajina se mění, je suprácká. Hory, mosty, tunely. Moc pěkná čínská hra spočívá v hromadném vyhazování skleněných láhví v tunelech. To je najednou smíchu! Další vlna radosti se šíří vlakem při vjezdu do průtrže mračen. Noc. Vagóny se proměnily ve fekální vozy. Člověk si přivykne. Něco válcovitého mám pod nohou. Flaška to být nemůže. Tu už má nejspíš někdo v oku. Šoulám nohou sem a tam. Ozývá se pláč. Trhnu sebou a hledám čelovku. Zářivky tady sice jsou, ale asi nekoupili ani kyblík elektřiny. Kužel světla nahmatá dvě mimina. Jen tak, nahá, leží v tom bordelu. Zájem se ale stočil na baterku. Zase jsem se dopustil taktického prohřešku. Dokonale se probouzím, když mi na hlavu přistane kámen. Celkově se ochladilo a je zataženo. Raději si vybojuji zatažení okna. Probíhá zátah jako hrom. Vyčouhlý Anglán vysvětluje - drogy. Mně se to ale nezdá, to by ho nejspíš odbouchli na místě. Vystoupili jsme. Opět na vzduchu, relativně volní. Banány jsou tady levné, igelitka tak za pětku.

   Stone Forest - kousek od vietnamských hranic. Překrásný "kamenný les" o rozloze okresu. Po dešti se vrhám do tohoto skalního města a rád se ztrácím. Je to tady úžasné. Poprvé na vlastní bulvy vidím rozlehlá pole s canabisem. Tak to asi měl ten čahoun pravdu! Další den podnikám delší výlet "lesem". Jezírka, buvoli, krásné květiny a nepříjemný hmyz. Cestou zpátky si v krejčovské boudě nechám spravit kraťasy po dědovi Mojmírovi originál latami. V uších slyším jeho: "Pepíku, já byl nejdál v Brušperku a taky žiju. Krumpáč bych ti dal do ruky." Vím, že to tak nemyslel. Vše se mně začíná zdát normální. Je na čase změnit oblast. Směr Tibet!

   Jedeme jako praví bílí Sáhibové. Pěkně vzadu, poloha vleže. Dokonce i šofér je kliďas. Cestu kazí jen nějaký chrchlala. Dali má být čínské Kathmandu - heprý! Samé trable. Po scéně "dva buzíci", máme sice levnější pokoj, ale všichni se nás teď bojí. Je tady levný ananas a místní čůčo. V nočníku vyrábíme "bowli". Couráme městem ve stejných uličkách, s kakočem v ruce, zajídáme žal nad nevyřízením trakking permitů a pravidelně doléváme čůčo. Tuto noc šíleně řvali psi a hotel-bába nás zapomněla vzbudit. Tudy cesta do Lhasy nevede!

   Další pokus - Zhongdian - stop! Bez TP nekoupíte lístek, všude vás kontrolují. Povolení se vyřizuje nejblíže v Chengdu. Potom v Beijingu a nakonec to je tak, že nejste-li členem organizované skupiny s čínským průvodcem...